Když jsem se rozhodl, že začnu veřejnost seznamovat s tím, jak používám kompenzační pomůcky domníval jsem se, že to bude v celku jednoduchá záležitost. Prostě položím kameru na určené místo, posadím se za stůl a na telefonu, se kterým mám kameru propojenou kliknu na tlačítko video. Pak už jen pomůcku odprezentuji a je hotovo. Jenže tak snadné to opravdu není. Nějak jsem při tom plánování tak nějak pozapomněl na to, že nestačí pomůcku jen tak odprezentovat. Člověk si musí hlídat plno věcí. Tak především to, aby se nezadrhávalo, mluvilo souvisle, pokud možno bez prudkých pohybů, ale také je třeba si hlídat tón hlasu. A to je fakt na tom to nejtěžší.
Když si totiž po sobě zpětně svá videa pouštím připadá mi, že někdy zním tak nějak víc, než naštvaně, přitom během nahrávání mi to tak vůbec nepřijde. Je to zvláštní a čím to je, těžko říct, protože nemám sebemenší důvod pro naštvaný tón hlasu. Jestli je to tím, že mě to natáčení videí i bez zrakové kontroly tak baví a jsem tak nadšený, těžko říct, každopádně naštvaný nikdy nejsem.