Napsáno v roce 2012.
S očima upřenýma na tento obraz, přemýšlím. Můj král dal mi úkol velmi obtížný, ale vážím si toho, že právě já smím složit melodii, která vystihne krásu tohoto obrazu. Ale jak to udělám? Vždyť ta dívka je tak krásná, ten její šat, to tělo a jak půvabně drží tu knihu, ve které si pročítá. A ta kytka!(květina) ve vlasech, kterou! (jenž) jí tam jistě nápadník její dal, takovou v královských zahradách nenajdete. Ach, šlechtično Amélie, kdybych zhudebnil půvab váš! Váš, ponížil bych krásu vaši, poraďte mi prosím. Vystupte z plátna a řekněte mi, jak si přejete být slyšena. Mé umění lid chválí po celém světě, ale teď jsem zoufalý,!. Opravdu nevím si rady! Když mi můj starý otec vyprávěl, jak s Johannem Sebastianem Bachem bavili se o tom, co může zoufalému umělci pomoci,? nejsem si jist?. Prý zapřemýšlet! Se mám nad tím!, co vidím. Využít cit a přiblížit krásu toho, o čem chci psát. Ale jak? Ne, vždyť tohle nejde, nemohu jen tak drze popsat vás, drahá šlechtično naše, opravdu nemůžu! nemohu a nesmím. Kéž by tu byl právě Johann Sebastian Bach, ten by mi jistě poradil, dodal by mi odvahu, která mi při pohledu na vás chybí.