Verše ze života o životě.
Nizounko nad zemí,
mladý strom se tyčí,
očouzen sazemi,
lítostně brečí.
Nechejte mě růst,
a jen se nesmějte,
nejsem vinen toho,
že držím růstu půst,
tím, že jsem tu sám, bez nikoho.
Ale až nabudu síly,
až pohltím země kus,
bude pak potřeba motorové pily,
máš-li ji, pak pokácet mě zkus.
Pokácíš-li, by děti tvé mohli mým teplem se hřát,
já v krbu tvém, budu jen plápolat a tiše se smát.
Pokácíš-li bys pouhé bohatství nabyl,
já ukáži ti ze svých sil,
že myslel sis, bohatství spasí tvůj život,
jak ses jen mýlil,
movité bohatství vede jen do nahot.
Po čase štěstí a rádoby blaha,
zjistíš i ty, jak všechno tě zmáhá,
nebudeš první, ba ani poslední,
komu se v očích i mysli rozední.
Pak vyjdeš ven, vysílen jako hrom,
s neskrytou omluvou, vysadíš nový strom.