Napsáno v prosinci 2013.
Za tu řádku let co žiji na tomto světě jsem se mnohé naučil. Tedy alespoň si to myslím. Jako malý jsem si představoval všechno moc jednoduše. Myslel jsem si, že světem každý jen tak prolétne a bude. Jenže pak přišla škola. Nemyslím teď školu jako školu, ale školu života. A ta byla opravdu drsná. Základní škola, to byl opravdu jen základ, ale už i do toho základu se hrnulo něco dalšího, něco jiného, něco, co mne nemohli naučit ve škole. Něco, na co byly i paní učitelky krátké. Ano, mluvím právě o té škole života. Do takových deseti let lze ještě vidět svět růžově, tedy pokud máte kompletní rodinu, když se poměrně dobře učíte a máte alespoň pár kamarádů, nebo si alespoň myslíte, že je máte.
Postupem času se ale to růžové, to vysněné a krásné začne měnit v pravý obrys vašeho života. TO je tak u všech, tedy alespoň se domnívám, že to tak může být, možná, že ne, možná, že se mýlím. Jedno vím ale naprosto jistě. A to, že ten obraz najednou nebude tak růžový. Začnete vidět do konfliktů svých nejbližších, do problémů v rodině, do neshod, možná že i těch kamarádů už nebude tolik a najednou vám přijde, že ten svět, to co jste si tak vysnili, není tak růžové. K tomu všemu ještě přijdou starosti se střední školou, nedej Bože, když to pak na té škole nejde. Něco jiného je, když nechcete, aby vám to tam šlo, ale to už je na každém, ale dejme tomu, že to prostě nejde. To je pak teprve život. Rodina se na vás naštve, povětšinou rodiče, že nemáte takový a makový prospěch, že se flákáte, vy jim začnete říkat, že se neflákáte a že do vás nevidí a tak podobně, no a tak dál. Nevím ještě, co přijde po střední škole, pravděpodobně když to půjde dobře tak práce, rodina, ale zcela určitě přijdou další starosti.
Já si za ten svůj život prožil leccos. Mnoho šancí jsem promarnil, mnohokrát jsem udělal chyby a dělám je vlastně dodnes, jistě jsem mnoha lidem ublížil, lidé ublížili i mně, ale dokázal jsem jim odpustit. Takhle bych mohl pokračovat možná do nekonečna. Přes to všechno, co už jsem si prožil, co jsem viděl, teda vlastně slyšel mi došlo, že ten nejdůležitější a nejkrásnější poklad je láska. A dokonce si myslím, že zdraví, které je vždy na prvním místě nemůže být bez lásky. Kdyby na tom našem světě bylo více lásky, ubylo by depresí, úzkostí, strachu, násilí, nenávisti. A já se ptám, kde je ta láska. Kam se poděla… Ne, nikam se nepoděla. Je tu pořád s námi. Láska totiž přátelé, láska ta neumírá… Jen my ji nevidíme… Jen my ji nevidíme a dost možná ji nechceme vidět… Ale myslím si, že na to jednou doplatíme. Jestliže necháme lásku vyhynout, bude už pozdě. Vím, řekl jsem, že láska neumírá, ona neuhyne tady, ale mohla by uhynout v našich srdcích. A to by byla hrozná škoda. A proto, mějme se rádi. A nejen o Vánocích, anebo dokonce jen tak naoko. Uvědomme si prosím, že láska tu je a že má svůj účel, jen ho najít. K čemu jsou peníze, k čemu je majetek, když nám chybí láska? Můžeme mít miliardy a miliardy, hrady, zámky, paláce, ale co z toho, když se ani pod tou jednou střechou nemůžeme vystát…
Nenechme lásku vyhynout, rozvíjejme ji v nás ve všech. Nezáviďme si, neškoďme si. Buďme k sobě upřímní, pomáhejme si, naslouchejme druhým a neberme si tento slib, toto předsevzetí jen pro ten následující rok, ale zkusme si ho vzít na náš celičký život. Nikdo z nás tu nebudeme věčně, ani vy, ani já. Tyto mé řádky taktéž jistě brzy budou zapomenuty, ale mějme se rádi. Bez lásky by náš život opravdu byl prázdný a bezcenný. A to přece nechceme.