Postesk nad jedním pravidlem v sociálních službách

Lidé, kteří mě znají ví, že nejsem ten typ člověka, co si jen tak po práci sedne k televizi a nic kromě zaslouženého odpočinku po pracovním výkonu ho nezajímá. I navzdory své nevidomosti rád podnikám nejrůznější aktivity. Samozřejmě, že nejraději trávím čas se svojí ženou a naším pesanem, rád vařím, cestuji a kromě skládání hudby, psaní poezie a článků jsou mojí láskou automobily a motorky. Ne však ale nová auta a nové motorky, právě naopak, čím starší, tím lepší. Motocykly Jawa Pionýr, auta pak Škodovky a opět čím starší, tím lepší, řekněme tak od modelu 1000MB až po 125, možná ještě první Favority. A jelikož jsem ve svých aktivitách naprostý šílenec a mnozí nad nimi neustále a musím říct, že i oprávněně kroutí hlavou, jednu sto dvacítku jsem si koupil. Krásnou, bílou, z roku 1986 a přezdívkou Milena, kterou jí dali její první majitelé a kteří s ní ještě před čtyřmi lety brázdili trasu Ostrava – Brno a zpět. A to prosím pěkně bez jakékoli motorické újmy.

Za pomoci renovátorské dílny veteránů, která mi dala auto po dlouhém stání do pucu a po peripetiích s úřady, kdy mě při přepisu odmítla vedoucí odboru na raději nejmenovaném úřadě zapsat jako provozovatele vozidla, ale jen pouze jako vlastníka, můžu na silnice. Peripetie s úřady jsem nakonec vyřešil ve městě, kde mám trvalé bydliště, ono přece jen je to mnohem lepší pocit, když můžu být současně majitelem a provozovatelem vozidla, jsem mnohem raději, když zodpovědnost za případné přestupky řidičů či nedej Bože Škody půjdou rovnou za mnou. Jenže bohužel není vše tak růžové, jak by se mohlo zdát. V jednom jsem opravdu tvrdě narazil.

Na nákupy, k lékařům a na výlety po okolí nás s manželkou, která je také jako já nevidomá a navíc ještě na invalidním vozíku, vozí a osobní asistentkou je nám tchýně, nebo sousedka. To není žádný problém, jsou to trasy poměrně krátké a na zaježdění auta po delším stání naprosto ideální a je to kousek od baráku. Jenže, co s delšími trasami, na které si žádná z našich řidiček netroufne? Nebo co když ani jeden z řidičů prostě a jednoduše nemůže? Bohužel, nepřekonatelný problém a to v důsledku jednoho pravidla v sociálních službách.

Domnívali jsme se, že když se budeme chtít například zúčastnit nějakého veteránského srazu, tak si na ten den zaplatíme asistenta z nějaké organizace. To by nebyl problém, kdybychom nasedli na vlak, na akci jím dojeli a zpět se vrátili taktéž vlakem. Jakmile bychom ale na sraz chtěli dojet s asistentem vlastním vozem, tak to bohužel není přípustné, protože asistent dle pravidla v sociálních službách nesmí být současně řidič i asistent. Jedinou možností je nechat se někým dovést na akci, tam si zajistit asistenta a opět se někým nechat dovést zpět. Což naši situaci bohužel absolutně neřeší, protože bychom stejně museli najít někoho, kdo by nás na sraz tím autem dovezl, ale v takovém případě už nám ten člověk může rovnou dělat asistenta. Jenže při představě, že dávám na Facebook něco jako:

„Řidič na akci,
Hledám dobrovolníka, který by byl ochoten mě toho a toho v tolik hodin dopravit mým vozem Škoda 120L na sraz tam a tam a kolem té a té hodiny mě odvezl zpět, všem moc díky za ochotu, finanční odměna jistá“, tak si raději nechám absolutně zajít chuť a nějaký sraz historických vozidel raději uspořádám ve svém městě sám. No uznejte, přece svého veterána nepůjčím jen tak někomu z Facebooku…

Co říci závěrem? Organizací, které poskytují asistenci si nesmírně vážím, asistenti odvádějí opravdu poctivou a tvrdou práci, sám jsem využíval osobní asistence v našem městě a byl jsem vždy spokojený. Je ale opravdu škoda, že tato sociální služba není schopna fungovat v takovém rozsahu, v jakém bych to uvítal. Ale kdo ví, třeba se v budoucnu něco změní a možnost užívat si výletů s vlastními dopravními prostředky bude také dostupná.


Škoda 120L
Srdce nevidomého Škodováka – Youtube
Srdce nevidomého Škodováka – Facebook

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Facebook Messenger
%d bloggers like this: