Napsáno v roce 2013.
Další noc, tmavá jako černé čáry na černých myšlenkách. Další chlad, tak jako mráz nelítostných nocí zimních. Tak bezmocný. Jako ten strom, ze kterého nelítostně padá listí pod rukou nelidského dění. Tak jsem i já. Tak jsem i já, jen já a noc, tyčící se nad domy malých vesnic i velkých měst.
TAk uspěte mne, světlušky líbezných snů. Ať nové ráno je lepší než to dnešní. Hlídej mně, Bože, prosím, hlídej mne. Sešli mi anděla, toho, co mne včera zdravil ze spánku… Ano, toho co mi slíbil, že mohu, že mohu se probudit a jít.
Proč jsem jako trpící zeleň pod tíhou těžkých kroků? Kde je ten směr, ta cestička? Proč nemohu vidět to bílé ráno, jako dívka v šatech překrásných? Já chci alespoň jednou – alespoň jeden polibek štěstí, sladký jako vůně lesních květů letních. Ale tady ne, tady nejsem na tom místě. Tady jsem na Zemi.
A tAk uspěte mne, světlušky líbezných snů. Ať nové ráno je lepší než to dnešní. Hlídej mně, Bože, prosím, hlídej mne. Sešli mi anděla, toho, co mne včera zdravil ze spánku… A toho co mi slíbil, že na straně dobrých dnů najdu lásku tvoji.