K napsání tohoto kratičkého textu mě inspirovala naše andulka…
Bude to dva a půl roku, co jsem se sem nastěhoval. Pěkné tři místnosti a kuchyňka. Co víc si člověk může přát? Stalo se jednoho dne, že jsem pozval na návštěvu své staré známé. Nakoupil jsem nějaké křupky a limonády, abych se jako hostitel neukázal ve špatném světle a návštěva mohla dorazit. A taky dorazila. Bavili jsme se o všem možném a jen tak mimo téma jsem si posteskl nad tím, že jsem tu tak sám. „Ty hele, nechceš andulku?“, zeptal se mě kamarád Pepa. „To vůbec není špatný nápad.“, řekl jsem si pro sebe a pak jsem s jeho návrhem souhlasil. „Dám ti mladou a můžeš ji naučit mluvit, třeba se ti poštěstí. Ty moje potvory akorát napodobují zvonek a nebo babiččiny rozvrzané dveře.“
Netrvalo dlouho a Pepa mi přivezl andulku. „Jmenuje se Anča.“, informoval mě. Rozhodl jsem se tedy, že ji budu učit její jméno. Každý den jsem s ní cvičil to její čtyřmístné jméno, ale nic. Co tak vím, andulky mohou být schopné po třech, nebo čtyřech dnech napodobovat to, co se jim říká, ale tahle prostě nic. Byl jsem neklidný, těšil jsem se, jak mi tu bude povídat, ale nic. Když už to trvalo čtrnáct dní a ona stále nic, tak jsem jen tak suše pronesl: „Potvoro jedna.“ a dál jsem to neřešil a pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že moje Anča prostě mluvit nebude.
Asi za dalších čtrnáct dní přijela na svoji první návštěvu babička Jana. Provedl jsem ji svým příbytkem a došli jsme samozřejmě také k té mojí Anče. Babička se naklonila nad klec a s úsměvem na tváři pronesla: „Jé, ty jsi krásný ptáček. Jestli pak tě naučil mluvit, co?“ A co myslíte, že ta Anča udělala? Otočila se a s naprostým klidem, jasně a zřetelně pronesla: „Ty potvoro jedna.“, to mě šokovalo a babičku evidentně taky. „No, to ji učíš pěkná slova teda.“, podívala se na mě káravě. Musel jsem babičce vysvětlit, že tohle slovní spojení jsem použil pouze jednou v době absolutního zoufalství, když se nebyla schopná naučit ani své jméno. Kdo mohl tušit, že ta nevděčnice jedna se naučí říkat zrovna tohle slovní spojení. Na mé velké štěstí už ho nikdy nezopakovala a nakonec se naučila říkat i to své Anča. Jenom škoda, že mi před týdnem uletěla, takže jsem tu zase sám.