Sedím v klidu, v osvětlené místnosti,
přemýšlím a přemýšlím stále,
však nemohu se dopracovat toho,
co mám o sobě říci.
To, co po mně chtějí, já nedovedu asi,
popsat, ne, ne, až přijdou jiné chvíle,
ne tak černé, ne tak bílé,
až přijde jiný den,
tak možná, tak možná, tak možná.
Sehnu se k zemi a najdu list čistého papíru,
položím jej na stůl a zjišťuji,
že i na světle se mi zdá být bílý,
bílý a tak nepopsaný list, jak jen nepopsaný může být.
Sedím v klidu, v místnosti, s rukou pod hlavou
a přemýšlím víc a víc,
jen já a na stole nepopsaný, bílý list.
A co vlastně jsem já? Kdo já vlastně jsem?
Už dochází mi to, co chtěl jsem říci,
co jiní chtěli znát,
vždyť už je to tak jasné,
jsem nepopsaným listem,
nejen pro okolí, i pro sebe sám,
jsem nepopsaným listem,
teď už to vím, teď už to víte.
A pokud mne počmáráte,
nezjistíte, nezjistíte kdo jsem,
jen mé pravé stopy zahladíte,
svými představami je nahradíte,
úsudky a předsudky sami sobě vytvoříte.
A já? Já dál budu,
jen nepopsaným listem,
jen čistým, bílým papírem.