(Ne)obyčejná jízda

Již třetím rokem se konala akce s názvem „(Ne)obyčejná jízda“, pořádaná TyfloCentrem Olomouc, o.p.s, Regionálním pracovištěm Prostějov, ve spolupráci s prostějovskou autoškolou a Aeroklubem Josefa Františka Prostějov. Cílem této akce je umožnit nevidomým vyzkoušet si řízení osobního a nákladního vozidla. Akce se konala druhého října na letišti Bochoř. Na osobní i nákladní automobil byl přítomen samostatný instruktor, takže jízdy mohly probíhat souběžně. S mojí ženou jsme se této akce zúčastnili již potřetí, tedy od jejího prvního konání v roce 2018. Může se zdát, že na řízení automobilu není nic extra, ale pro nevidomého je to naprosto jedinečná příležitost si to zkusit. Letiště je dost dlouhé na to i pořádně to rozjet a ten pocit je nepopsatelný, alespoň na 10 minut si smět připadat jako řidič osobáku a na 20, tedy v mém případě, jako řidič náklaďáku, s rychlostí nákladního auta jsem to nijak zvlášť nepřeháněl, navíc jsem řídil jako poslední, což mi i vyhovovalo. Nevím proč, ale připadal jsem si jako v obýváku, nohy na pedálech, lehce se pohupující sedačka, tiše vrnící motor, prostě paráda.

Sice jsme se se ženou zúčastnili již potřetí, přesto si ani jeden z nás nejsme schopni zapamatovat pohyby s řadící pákou. Každý rok si říkáme, že do příště si to už budeme pamatovat, ale v praxi to pak vypadá úplně jinak, i když letos už to přeřazování bylo o dost lepší, respektive plynulejší, než předchozí ročníky, navíc motor nám dvěma ani jednou nechcípnul, což považuji za úspěch.

Když už jsme měli všichni (asi deset nás bylo) odřízeno, přesunuli jsme se do aeroklubu Josefa Františka v Prostějově, kde jsme se občerstvili opékanými špekáčky. Dále na nás čekala prohlídka hangáru a završení úžasným vyhlídkovým letem stařičkou Zlínkou Z43. Je to sice malé a docela hlučné letadlo, letos jsme však všichni dostali sluchátka a jelikož náš pan pilot z přednášky v hangáru pochopil, že se o letadla opravdu hodně zajímám, dostal jsem ta druhého pilota, takže jsem to měl i s výkladem, měl jsem tak přehled o rychlosti, výšce, zatáčkách a dokonce jsem dostával hlášení o klesání před přistáním, jako to bývá ve velkých letounech, 75 metrů, 50 metrů, 25 metrů a tak dále, no prostě něco, na co se nedá zapomenout. Tady bych chtěl moc poděkovat, protože jsme s manželkou letěli jako poslední a neměli jsme již nikoho třetího do party a přesto jsme vzlétli, ještě jednou moc díky.

Závěrem bych chtěl za všechny moc poděkovat všem, kdo se na akci podíleli a pevně věřím, že se znovu příští rok opět setkáme a že si to opravdu užijeme. Akce tohoto zaměření jsou opravdu k nezaplacení.

Naše zvláštní poděkování patří také mým rodičům, kteří nás (myšleno moji ženu a mě) ochotně na akci doprovodili a strávili s námi celý den, ačkoli se mohli na vše jen dívat.

Tento článek vyšel také v elektronické verzi časopisu Huča

.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *