Kdybych tak směl, vzlétnout jako ta vlaštovka a podívat se na náš svět z výšky. Vidět ty lidi, ty domy, louky, lesy a přitom se jen tak bezstarostně usmívat, jak je ten svět krásný. Proletěl bych celou republiku tam i zpět a třeba bych zjistil, jak si lidé opravdu žijí. Na cestu svítilo by mi jistě slunko, nepočítám že by mi v tomto podivném klimatickém systému náhodou cestu zkřížil déšť, vždyť ho tak jako tak bylo letos málo, ani nevím, jestli vůbec rostou houby.
Jenže jsem člověk a vzlétnout nemůžu, leda snad že bych do aeroplánu sed, ale to kouzlo toho pohledu na přírodu, bylo jistě by pryč. A tak mi nezbývá, než dál světem se toulat a tak nějak doufat, že jednou bude líp.
Rubriky