Napsáno v roce 2012.
Už si ani nepamatuji, kdy to přesně bylo, ale už to bude pěknou řádku let. To ještě po kraji, v okolí našeho lesíku chodila bába, která uspávala malé děti. Ta naše se jmenovala Evelína. Byla už hodně stará, ale hodná byla a všichni ji tu měli rádi.
I stala se velká věc. U Jedličků se narodil malý chlapeček. Říkali mu Ivánek. Od pohledu to byl kluk, jako buk. Jednou, to když už mu byly dva roky k němu opět přišla bába Evelína, usadila se do křesla a usmála se. „A aby se ti lépe usínalo“, pravila „ti povím jednu pohádku. Bude o naší staré ježibabě, která bydlela nedaleko krmelce, v jedné chaloupce. Tak si hezky lehni, přikrej se a poslouchej.“ Ivánek okamžitě poslechl. To se nestávalo tak často, jindy ho musela Evelína přemlouvat a přemlouvat, ale dnes, nic.
Kdysi dávno, když byl náš les ještě hodně hodně osídlený zvěří, stála uprostřed lesa, nedaleko krmelce ježibaba Marta. Ale nebyla to jen tak nějaká ježibaba. Neměla ani chaloupku s perníku, ani lopatu, na kterou usazovala děti. Měla krásná kachlová kamna s krbem a stále se usmívala. Jednou do lesa zabloudil zlý Ondra, který měl jednu opravdu nehezkou vlastnost. Byl to totiž loupežník a nadevše miloval zlato. Stalo se, že oloupil hned několik lidí a dětí z našeho lesa. I rozhodla se Anička, že zajde za naší ježibabou Martou a poprosí ji o pomoc: „To víš Aničko, že vám pomůžu. Krást se přece nemá. Když spojíme síly, určitě Ondřeje chytíme a já ho pak pořádně potrestám.“ Anička souhlasila. I sešli se v její chaloupce a vymysleli na Ondru opravdu léčivou past.
Ten si zatím spokojeně kráčel lesem a pískal si a zpíval: „Koho dneska potkám, tomu pokoj nedám. Koho dneska najdu, o zlato ho čmajznu.“ “ Šel a šel, až přišel ke vzrostlému smrku, u kterého stála Marta, převlečená za prostou dívku, nesoucí právě nasbírané jahody. A Ondra rovnou k ní. „Dej mi co máš, jinak neuhlídáš.“ „Nedám, nemám milý Ondro.“ „Odkud mě znáš?“ Nepovím.“ „Co jsi zač, jak víš, jak se jmenuji? Pověz mi to, rychle, nebo.“ „Žádné nebo, Ondrášku, žádné nebo. Teď půjdeš a vrátíš všem, co jsi vzal.“ „To tak, nikam nepůjdu. Jsem zlý a co seberu, to už nevrátím.“ Když po chvíli viděl, že ji neobměkčí, nechal ji být a vykročil dál. Když tu se najednou zvedl vítr a on se nemohl hnout z místa. Po chvilce už však před ním stála, naše Marta. Z hluboka se nadechla a pravila: „Ondřeji, Ondřeji, za to, že jsi loupil a špatné věci jsi dělal, budeš potrestaný. Celý týden budeš chodit uspávat stromy, aby nabyly nových sil a všem vrátíš to, co jsi vzal. Pokud to neuděláš, proměním tě v trpaslíka.“ Ondra se vyděsil. Nechtěl být žádným trpaslíkem. Posadil se na pařez a přemýšlel. Blížil se však večer a on musel jít uspávat stromy, aby byly ráno svěží. Jak tak prošel celý les, jednou, dvakrát, třikrát, přešla ho chuť na lumpárny. Vrátil lidem vše, co jim vzal, omluvil se a už nikdy nikomu nic neukradl. Tak, Ivánku, vidím že už spíš. Tak ti přeji dobrou noc a zítra zase přijdu.“ Dala mu pusu na čelo a potichu, aby ho neprobudila odešla.