Cesta k mému snu 1. část

aneb jak jsem k hudbě jako slepý k houslím přišel

Ačkoli jsem zaměstnaný na dohodu o provedení práce v oboru IT, konkrétně jako intern software engineer starající se již pátým rokem o co možná největší zpřístupnění linuxového prostředí Gnome nevidomým, mnohem více mě to táhne k hudební, dramatické a vydavatelské činnosti. Bude to dáno nejspíše tím, že od malička hraji na hudební nástroje. Začalo to flétnou v rámci hudební výchovy v první třídě, kdy jsme se celý rok učili hrát na zobcovou flétnu. Takto to na naší základní škole bývalo zvykem. Kdo od druhé třídy chtěl, mohl se přihlásit na flétnu dál a nebo si přidat hru na klavír. A to jsem udělal i já, naprosto bez rozmyslu. Paní učitelka se prostě zeptala, kdo chce chodit na klavír a já se přihlásil a tak to vlastně začalo. Seznámení s klavírem, stupnicemi, skladbičkami pro Annu Magdalenu Bachovou a už to bylo. Klavír mě prostě bavil a pokračoval jsem v něm prakticky až do deváté třídy, ačkoli mi do cesty vstoupil akordeon. K tomu jsem se zase dostal prostřednictvím našich známých. Byli jsme u nich na návštěvě, já našel kufr, otevřel ho a v něm bylo něco s klávesama, knoflíkama a popruhama. Tak jsem si to na sebe navlík a zjistil tak, že na pravé straně je vlastně klaviatura a na levé akordy a doprovodné basy. Netrvalo dlouho a dokázal jsem zahrát úvodní písničku seriálu Hospoda a to včetně akordů na dětský akordeon.
Když se zjistilo, že mi to vlastně jde, začal jsem navštěvovat základní uměleckou školu v Litovli, pana učitele Kováře, na kterého rád vzpomínám. Připravoval mě na druhý a třetí ročník soutěže Bílé hole a nakonec mě dovedl až k přijímacím zkouškám. Těsně před nimi jsem měl tu čest zapojit se jako člen pětičlenného hudebního uskupení Nevidomí hudebníci a to se skladbou Air od Johanna Sebastiana Bacha v rámci benefičního koncertu Bílé tóny, to bylo v listopadu roku 2009. Vzpomínám si, že na tomto koncertě jsem vystupoval také jako sólový akordeonista s nějakým valčíkem a skladbičkou Kvapík. S autorem této skladby se mi podařilo setkat také osobně v rámci dalšího koncertu, z něj si ale pamatuji jen tento okamžik. Na Bílých tónech kromě nás vystupovala skupina Hradišťan a zazpívala Marta Kubišová, moderoval pan Leoš Mareš s paní Martinou Brožkovou. Přítomen byl také David Spilka, s oběma pány mám někde fotografii.

Přijímací zkoušky jsem udělal, svojí hrou se mi podařilo komisi přesvědčit, že bych možná mohl být hoden studia na konzervatoři pro nevidomé Jana Deyla v Praze a tak jsem v září roku 2010 nastoupil v oboru akordeon (1 hodina 3x týdně), povinný klavír (1 hodina 1x týdně) a přidělený druhý obor trubka (1 hodina 2x týdně). To jsem ale ještě nevěděl, co mě čeká. Již tak dost váhově těžký nástroj nestačil. Bylo na čase zvyknout si na takzvanou Barytonku, akordeon s přidanými knoflíky pro levou ruku. Nejen, že byl tento nástroj těžší, co se hraní týče, on byl těžší i co do váhy a s tím začaly první zdravotní komplikace, příliš velká zátěž na záda mé v té době poněkud hubené postavy byla neúnosná, řešení ale existovalo. Studoval jsem klavír a to o tři roky déle, než akordeon a tak jsem od pololetí přestoupil na něj. A to byla jízda. Bach, Chopin, Grieg, Schumann a další. A právě zde se i moje osobní hudební tvorba setkala s nádechem Baroka, Klasicismu a Romantismu. No, doslova těmito obdobími načichla a to jí bohužel zůstalo, proč bohužel? To se dovíte v další části tohoto seriálu.

Jedna odpověď na “Cesta k mému snu 1. část”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *