Myšlenky tak jak jdou ve verších.
V koutě u okna, jen klavír věští mi budoucnost,
necitelně opírá se o moji minulost,
vysoké tóny, ach ty vysoké tóny,
jsou to právě ony, právě ony,
z té balady, z té, co jsem nedokončil,
z té osnovy, ze které jsem, neseskočil.
Tak co je v těch notách,
pověz mi tklivý brachu,
udeř, jen pevněji, silněji, no tak,
jen rozviř tu pravdu, co ukryta je v prachu.
Jen pomalu a klidně,
já s rukama v klíně,
tisknu si prsty do stehna,
ještě jednou, ještě jednou, klavír úderem svým zasténá.
A já nemám síly,
ani na malou chvíli,
rozevřít dlaně,
a sáhnout si na ně,
na ty bílé klapky,
a do ran osudu,
zasáhnout taky,
mám z toho jen ostudu.