Zamyšlení o radostech a starostech

Každému z nás něco dělá radost, tedy alespoň doufám. Vím, že v dnešní době, resp v tomto čase, kdy je všechno tak uspěchané se lidé radují méně. Myslím si ale, že ve většině případů to není tím, že nemohou, ale tím, že nemají čas. A právě o radostech a starostech dnešní doby je můj dnešní článek.

Od doby, co jsem ukončil svá studia mám dostatek času zamýšlet se nad nejrůznějšími věcmi. A také sledovat čas a co vše lze za jeden den stihnout udělat a pozorovat, co tato éra, toto období dělá s námi lidmi. Když si to vezmeme kolem a kolem zjistíme, že celý ten náš lidský systém je uspěchaný. Všechno musí být rychle, nebo přinejmenším včas. To, že má být něco hotové včas je samozřejmě v pořádku, nicméně proč se na všechny úkoly, které nám jsou předkládány dostává méně a méně času? Proč musí být všechno teď, hned a honem, když věk člověka se prodlužuje? Ještě v osmnáctém století byl typický věk, kterého se lidé dožívali 40 let. Dnes je to bez mála 80 let, ale neustále slýchám o tom, jak je potřeba udělat tamto a tamto a kolik je hodin a že už je to všechno pozdě… Ale stále tu zůstává ona zrádná otázka. Proč? Co stojí za tím, že jsou kladeny větší a větší požadavky na nás, na lidi? Vždyť my lidé jsme si přece sami takto utvořili systém ve kterém žijeme. Že by opravdu za tím vším byly peníze? Asi ano, jsou. A na otázku proč je odpověď až překvapivě jednoduchá. Bez nich to prostě v dnešní době nejde a všechno je čím dál dražší. Přitom ale stále roste počet nezaměstnaných a jsou kladeny větší a větší nároky na nové pracovní síly, resp na jejich vzdělání. Když jsem byl krátce zaměstnán, podmínky byly dle mého názoru nastavené velmi, ale velmi dobře. Nemusel jsem dokládat žádnou maturitu, ani jiné papíry. Jediné, co jsem musel doložit byly znalosti v oboru, ve kterém jsem chtěl být zaměstnán. Byla to pro mne velmi zajímavá zkušenost. Nikde jinde jsem od té doby nenarazil na zaměstnavatele, který by nepožadoval maturitu, či vysokoškolské vzdělání. Jenže udělat maturitu je čím dál těžší a těžší, potvrzuje mi to čím dál tím více lidí. A vysokoškolské studium? Myslím si, že se také občas může pěkně prodražit, protože ne pro všechny je vysoká škola procházka růžovým sadem. Otázkou ale je a navždy bude, kam to všechno povede. Jak to bude vypadat za takových, deset, dvacet let? No, nechme se překvapit, nic jiného nám asi opravdu nezbývá. Jeden člověk s tím nic nezmůže, ale to by bylo opět na další téma.

Teď když si to tak všechno shrnu, napadá mě otázka. Jak se tedy v tomto uspěchaném a náročném světě radovat? Z čeho vlastně? Já sám mám až překvapivě jednoduché řešení. Raduji se z maličkostí. Třeba když mi napíše člověk, pro kterého něco znanenám a který znamená něco pro mě. Z toho, že se mi podařilo napsat článek, z toho, že někdo se mnou sdílí kousek svého času, z toho, že se lidé se mnou smějí. Nepotřebuji ke své radosti miliony, ani je nechci. Nepotřebuji mít super barák, ani zámek, ani hrad. K tomu, abych se nemohl radovat bych musel přijít o to nejcennější. Co to je? Můžete hádat. Máme to všichni. Ať jsme malí, nebo velcí. Ať jsme mladí, nebo staří.

Napsat komentář