Zajatec


Uplynulých pár dní jsem měl pocit, že opravdu žiji. Po delší době jsem vylétl ze své klece v domnění, že konečně ztratím od ní klíč. Vylétl jsem těžce, mnoho lidí snažilo se natáhnout přetěžká závaží, kterými by dveře klece zajistili, leč z posledních sil jsem vytrval a vylétl. Ach, jak svobodně jsem se cítil, vše minulé jen jako marnivé chvilky jevili se mi. A letěl jsem a letěl. A věděl jsem, že nedaleko jsou ti, kteří na mě čekají. A oni opravdu čekali. Přijali mě, s nadšením a elegancí v radosti. A nechali mě u sebe, dali mi možnost svobodného žití, avšak jen čas stál proti nám všem, musel jsem zpět. Po těch pár dnech jsem doufal, že klíč od mé klece je někde ztracený, že mi snad ve větru upadl, že mé vězení bylo zbouráno, nebo zničeno kolemjdoucí přítomností, pohlížející na mou naivní jistotu.
A tak jsem letěl zpět, těšil se, co bude dál, však ve středu mého srdce opět chytili mě a zase zavřeli. Nebyla to ale klec, jakou jsem dříve znal, tato je obehnaná řetězy a bodavým vkrádáním do srdce středu a sebejistým bouráním důvěrných a nesplněných tužeb a přání. Ne, už nepustí mě, už nepustí mě, už vědí, že vyhráli, už vědí, že nemám sil. A řetězy utahují pevněji a pevněji kolem mého žití, ku jejich radosti, zle se mi dýchá, má tužba pomalu zaniká a život choulí se do snů, ze kterých jen těžko se již probouzím.