Věřil jsem, příteli


Stále a stále se divím,
houpu se v křesle a hloupě hledím,
proč divím se, ptám sám sebe se vlastně,
vždyť celé to vypadá, nadmíru jasně.
Slůvkám jsem věřil,
a slibům tak přátelským,
dobře mi tak,
že žere mě smutku stín.
Kde jsi teď, příteli,
když prosím tě, žádám,
někde na flámu hádám,
a nebo z úspěchu,
prožíváš veselí,
a já hledám útěchu,
v bezesných nedělích.

Kdybych jen nevěřil,
a koukal v tvou proradnost,
já vím, že je to už minulost,
a že ani já stejně jsem se nezměnil.
Žádal jsi důvěru,
a nesnášel faleš,
pak vybočils ze směru,
a dal jsi na lež.
Lhal jsi mi příteli, kamaráde,
poprvé, podruhé, podesáté,
a ještě myslíš si snad,
že mohl bych jakoby nic,
při tobě stát,
a dál věrně ti naslouchat,
a že mi na oko budeš říkat,
jaký jsi přítel, jak mě máš rád?
Jsi pouhý mstitel,
a žádný přítel.

A stejně je to moje vina,
moje a ničí jiná,
to já nechal se zaslepit,
a umožnil tak smůle,
na sebe se nalepit.