V moři lítostí

Sedím tu za stolem,

bolí mě hlava,

a v moři lítostí,

žádná dobrá zpráva.

Něco se děje,

nikdo to nevidí,

už chci být lásko pryč,

daleko od lidí.

S očima dolů,

dívám se k podlaze,

nezvládám školu co radí,

jak žít jako obrázek.

Nechci už dále,

v bahně se brodit,

prosím poprvé však stále,

o soucit, o klid.

Něco se děje,

nikdo to nevnímá,

že prý je to dobře,

no to mě fakt dojímá.

A když jen tak náhodou,

kouknu se nahoru,

tak navíc vidím,

tu ohavnou potvoru.

Ano tu potvoru, myslím tím sebe,

jsem to já ten kdo byl k dobráctví sveden.

Tak máte lidi,

to co jste chtěli,

tak ať to všichni vidí,

že jen hlupák všem vše odpouští,

tím největšího hříchu,

vlastně se dopouští,

když nezná pýchu,

jsem já to potvora,

co důvěřuje všem,

a teď za trest,

nemá klidný den.

Do konce života,

já teď jsem se zavázal,

že končím s tou důvěrou,

a i s trpělivostí,

kterou téměř každý,

každý hned zneuctí.

Budu ta svině,

ano přesně taková, jakou chcete,

žádné úsměvy klidně a vlídně,

tak ať teda víte,

co dokážu být zač.

Máte jen to, co jste chtěli,

jen to a nic víc,

chtěli jste z mého dobra příliž mnoho,

tak nebudete mít nic.

 

K napsání této básně mě vedly události předešlých měsíců a nově získané životní zkušenosti. Báseň není psaná nějak zvlášť umělecky, spíše volně plyne, právě jako sám život, který je plný překvapení a zvratů.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.