V akváriu

„Pane Bože. Kde to jako jsem?“ „Co se divíš. Hele, je tu nová nešťastnice.“ „Proč nešťastnice?“ „No proto, že jsi tady ne?“ „Aha. A kde to vlastně jsem?“ „No, kde jsi. Jak bych ti to řekla. Jsi na místě, kde se na tebe budou chodit čumět taková zvláštní stvoření, co chodí po dvou a mávají těma nohama, co mají tak divně podél těla. Tuším, že tomu říkají ruce. Oni se na tebe budou čumět, budou vřískat, jak jsi úžasná, nebo jak jsi blbá a možná tě budou krmit, což se nesmí, to můžou jenom ošetřovatelé.“ „Ošetřovatelé? To jsem v nemocnici?“ „Ale ne ty hloupoučká, tady jsi v zoologické zahradě.“ „No ale já chci zpět do svého domova, do svého moře, mám tam rodinu.“ „To chceme všechny, ale odsud není návratu. Leda, že by tě vyšlechtili a ty ses tak stala novým vzácným druhem, ale to ty vlastně ne, to tví potomci.“ „Takže jsme tu uvězněné?“ „Ano, dá se to tak říct.“ „A vařej tu alespoň dobře?“ „Ale jo, dá se to žrát.“ „Tak alespoň budeme kámošky, ne?“ „Jasný, tady to ani jinak nejde.“ „Tak vzhůru do nového života tady v tom šíleným umělým moři.“ „To není moře, lidi tomu říkají akvárium.“ „Hm, jak zvláštní to výraz, tak teda v akváriu.“ „Snad se ti tu bude líbit.“ „Snad.“