Trápení jedné bílé hole

Kratičké rozjímání jedné slepecké hole.


Vím, že jsem jenom kus klacku, teda klacku. Mým spodkem je koule a to je právě to, co je na mně tak pozoruhodné a vlastně důležité, řekla bych až nejdůležitější. Jinak je mé tělo hubené, řekla bych, že jsem jako ta tyčka do rajčat. Ale řeknu vám, není to lehké.
Již od výroby totiž velmi tvrdě pracuji a můj majitel není žádný troškař. Kamkoli jde, dokonce i do míst, která již tak dobře zná, tak mě bere s sebou. Vezme mě do ruky a začne se mnou mávat, vlevo, vpravo, vlevo, vpravo a pokaždé se mnou udeří o zem. Jestli pak ho vůbec někdy napadlo, že mě to jako taky třeba bolí? No, asi ne. A měli byste vidět, jak příšerně se stydím, když se tou mojí malou kuličkou dotkne něčeho, jak to říct slušně, no, do něčeho hnusného, co se tak různě lepí, nebo je to mokré. Fuj! Pak vypadám jak to prase a on? On nic, jde si klidně dál, vyhne se překážkám a jde. Není to lehké, být bílou holí, ale jsou i světlé chvilky. Ve vlaku si mě krásně složí a uloží do boční kapsičky aktovky a já vím, že mám minimálně hodinu zaslouženého odpočinku. Jen si občas říkám, že by někdo mohl přijít s nějakou inovací, abych se tolik neopotřebovávala.