Tak se u nás posaďte!

Povídka inspirovaná zkušenostmi z předešlých let.

„Tak se u nás posaďte.“, pohlédl na mě s nejistým výrazem ve tváři. Nehodlal jsem tu stát, tak jsem se posadil a to přímo tam, kam mi ukázal. „Tak vy si myslíte, že nejste v pořádku.“, to znělo pohrdavě. To snad v dnešní době nemůžu mít ani nárok na pocit, že nejsem v pořádku? „Co vás k této myšlence přivádí?“ K myšlence? Kde na tohle vůbec přišel? Já přece říkal, že mám pocit, nebo že se domnívám a on my tady bude něco vykládat o myšlence. „Pane doktore, to není pocit, já si prostě myslím, že nejsem v pořádku.“ „No dobře, ale co vás k této myšlence přivádí?“ Mluvím snad s idiotem, nebo co? Začínám si myslet, že to se mnou asi nebude zase až tak špatné, když vidím tohohle chlápka, kterýho evidentně vůbec nic netrápí. Jenže to bychom se museli bavit o úplně jiném oboru. Já sedím na neurologickém oddělení a ne na psychiatrii. „Pane doktore, čtrnáct let se mi točí hlava a posledních šest let mi v absolutním tichu hučí v uchu.“ On mě vůbec nevnímá, nebo co. „To jistě nebude nic vážného.“, to mě fakt uklidnil. Tahle věta už se mi absolutně příčí. Jako bych nenavštívil dost lékařů. A všichni skončili jen u toho, že to nebude nic vážného. Párkrát mi poklepou na lokty, na kolena a další takové tento a vsadím se, že tady to nebude jinak. A taky že jo. Přesně, jak jsem řekl. Poklepal mi na ruce, na kolena, sahal jsem si na špičku nosu a prej, že to nic nebude. Musel evidentně vidět, že s jeho odpovědí nejsem absolutně spokojený. „Tak já vás pro jistotu pošlu na kontrolní rezonanci.“, bylo vidět, jak ho toto rozhodnutí štve, jeho výraz by se dal přirovnat k mému psovi, když mu namísto masa hodím kus tvrdého rohlíku.
Byl jsem rád alespoň za tu pitomou rezonanci. Třeba už se konečně něco dovím. Samozřejmě, že se začal blížícím se termínem dostavovat panický strach z toho, co všechno mi tam můžou najít, takové to co když tam bude to či ono a bude se s tím dát dělat to či ono a tak dále, to zná asi každý, kdo toto vyšetření alespoň jednou podstoupil.
Nadešel onen den. Dostavil jsem se do nemocnice, předal sestře papír a čekal jsem. Byl jsem dotázán, jestli ve mně náhodou někde není kus nějakého železa po dobu minimálně půl roku, což nebylo a tak jsem byl vpuštěn do osvětlené místnosti s lehátkem a jak to popsat, takovou klaustrofobickou klecí. Dostal jsem na uši sluchátka a lehátko zajelo do klece, tedy z části zajelo do klece. Pochválil jsem v duchu polštář, nebo jak se ta věc na které je hlava na tom lehátku odborně lékařsky jmenuje, nicméně tím dobrodružství teprve začalo. Na uších sluchátka, v pravé ruce jakýsi sos balónek, kdybych náhodou potřeboval vyšetření přerušit. Oznámili mi, že mi možná píchnou koncentrák, ale že to se jako ještě neví. Věděl jsem, co to je a moc se mi nechtělo připustit na variantu vpuštění koncentrační látky do těla. Ano vím, že může zvýraznit některá místa v těle, ale je to chemie.
Lehátko se posunulo ještě o pár centimetrů a moje hlava se již zcela ocitla v kleci, ze které nebylo úniku. Párkrát to zaskřípalo jako v prastarém harddisku s devadesátých let. Upřímně jsem doufal, že už nic horšího neuslyším, ale mýlil jsem se. Následoval slet rytmických skřípání, vrčení, pískání, mlácení. „No co, musím to vydržet.“, řekl jsem si pro sebe a nevím proč, ale nějak se mi podařilo se do těch zvuků zaposlouchat a hned mi to začalo myslet. V té době jsem již aktivně komponoval a také jsem se zajímal o kompozici 20. a 21. století. Z těch zvuků by byla opravdu zajímavá moderna a když už může existovat skladba pro orchestr a vysavač, proč by nemohla existovat skladba třeba pro smyčce a magnetickou rezonanci? Dvacet minut uteklo, naštěstí bez nutnosti ládovat mé tělo jakýmisi chemickými prostředky. „Pro výsledek si zavolejte panu doktorovi tak za týden.“, oznámila mi nějaká zdravotní sestra a já se mohl konečně vypravit zpět domů. Ale už v polovině cesty mi začalo být nějak nedobře. Za další dvě hodiny jsem byl naprosto nepoužitelný. Bylo mi opravdu mizerně. Ještě, že nedaleko byly mé věrné kamarádky, kterým mé rozpoložení nebylo nijak lhostejné a přišly mě potěšit svou přítomností. Zpětně ale mohu říct, že si z toho odpoledne absolutně nic nepamatuju. Tak tak, že jsem dokázal vnímat. Tento stav prostě nedokážu popsat.
Za týden jsem volal ohledně výsledků. „No, víte, to já vám nemůžu říct jen tak po telefonu, musíte si přijít.“, fajn. Podařilo se mi sehnat doprovod. Cestou jsme se stavili ještě na zmrzlinu. To prý, abych se tolik nebál. Bylo mi divně, nevěděl jsem, s čím vyrukujou, hlavou se mi honilo leccos.
„Tak se u nás posaďte.“, přivítal mě jakýsi mladičký lékař, který se ale více než mně věnoval svému mobilnímu telefonu. „Tak vy jste…“, vyslovil moje příjmení. „Tak, tady to máme. Tak, to je v pořádku, vše je bez ložiskových změn. Točení hlavy, hučení v uchu a potíže s dýcháním. Víte, to může být deprese, já vám předepíšu nějaké léky a uvidíte.“ A taky že jo. Předepsal mi jakási svinstva. Jedno bylo prý velmi návykové a druhé už ani nevím, bylo to přece jenom už dost dávno.
A teď se sám sebe neustále ptám. K čemu to všechno bylo? Ne, už jsem to vzdal. Z prášků mi bylo akorát tak mizerně, div že jsem nelezl po čtyřech. Jenže co dál? Vše údajně v pořádku. Jen nechápu, prostě tomu nerozumím, proč jsem vlastně ta antidepresiva dostal? Asi abych už dal konečně všem doktorům pokoj, jinak si to prostě vysvětlit nedokážu. A řekl jsem si, že už své problémy nikdy nebudu s žádnými lékaři řešit. Stejně jsem se po těch několika letech vlastně vůbec nic nedověděl.