Svědomí

Svědomí mi dneska říká,

že nepůjdu brzy spát,

a i kdybych chtěl snad,

nemohu, neb se mě to týká.

Zpronevěřen v touhách,

utekla mi šance pouhá,

vlastním potem, krví zničen,

nedaří se, žít mi v ničem.

 

A když realita se ti svleče,

je jedno, zdali je to ráno, nebo večer,

a ty se jí nedotkneš,

raději ve své touze uhyneš,

než abys přiznal si,

že hodíš se odhodit,

do mýtů, do kapsy,

no tak jen zaplač si!

 

Ztrhané šaty,

pobledlé tělo,

komu věřit by se chtělo,

že z prostého úleku,

již nesedám v obleku.

Jen svědomí,

mi vkrádá se,

do podvědomí,

a vyrušit,

nedá se,

ba ani ohlušit.

 

A když realita se ti svleče,

je jedno, zdali je to ráno, nebo večer,

a ty se jí nedotkneš,

raději ve své touze uhyneš,

než abys přiznal si,

že hodíš se odhodit,

do mýtů, do kapsy,

no tak jen zaplač si!

 

Tak mě tu máš,

ty ohavný skřete,

jistě na mém neštěstí si pochutnáš,

neboj, vím, že já jsem byl ten kretén,

kdo hrál s tebou ten mariáš,

kdo otrávil se jedem,

před dospěláckým vzletem,

a teď se mi vysmíváš.

 

A když realita se ti svleče,

je jedno, zdali je to ráno, nebo večer,

a ty se jí nedotkneš,

raději ve své touze uhyneš,

než abys přiznal si,

že hodíš se odhodit,

do mýtů, do kapsy,

no tak jen zaplač si!

 

No tak jen zaplač si,

tak já si teda zapláču,

svůj hřích řádně si odskáču,

ty uschovej mě do kapsy.

Jen mě prosím nevytrať,

nepozbuď zbytky mého žití,

dovol mi projít tu trať,

kde ne trny, ale kvítí,

a šperky zdobně na ženách se třpytí,

ach, jen mě prosím nevytrať.