Sen jednoho básníka

Dveře letí, vchází matka,

vyděšená velice,

dejchá jak sup, červená se, ruku tiskne u srdce.

 

"Vstávej synku," křikla mamka,

"krachla." "Kdo?" "No naše banka."

"To je rána", vykřikl jsem, jako starý blázen,

a v úleku z postýlky své, slít jsem rovnou na zem.

 

Co teď bude s námi, Bože,

miliony byly, nejsou,

to abych šel hledat klíčky,

jeminkote, kde jsou,

na ten traktor, co nám stojí na dvoře,

nemám, nejsou, ani v komoře.

A pak mi to došlo věru, kde je celá zrada,

klíče nejsou, ajaj k bědu, sežrala je Dara.

 

Jednou když jsem opravoval,

náš traktůrek stařičký,

upadly mi s úlekem,

rovnou do psí boudičky.

 

Dara to je fenka čilá,

pobízet se nedala,

ach ty krásný světe milý,

v minutě je sežrala.

 

Jenže co teď, banka krachla, prachy nejsou,

ani klíče k traktoru,

to abych si na orání,

pozval slečnu Barboru.

 

Jenže ejhle, to je smůla,

za práci chce penízky,

přitom je to děsnej moula,

cukr dává do misky.

 

Vy se možná divíte, proč na jednou klíče,

jak se živit, nevíte, traktor, kýble, rýče.

Miliony na kontě, co bylo už není,

o bohaté rodině, je pouhé, velké snění. 

Už budu muset pracovat, ne si v  křesle sedět,

to jsem mámo milá, drahá, neměl vůbec vědět.

 

Co se děje,

co to je,

před očima mžitky,

koukám věru,

z ničeho nic,

ležím u své matky.

 

Pane Bože, vykřikl jsem, do celého světa,

ještě teď mi v hlavě zní, ta příšerná věta.

 

"Vstávej synku," křikla mamka,

"krachla." "Kdo?" "No naše banka."

Mám já štěstí, co se smálo,

ještě, že se mi to zdálo.

 

Napsat komentář