Rozmluva

 Jen ráno se probudím,

a poděkuji Bohu za nový den,

hned v dálce a možná ani ne v tak velké dálce,

uslyším výčitky svých hříchů,

těžko ve svém srdci ucítím.

Těžko a slanou příchuť,

bolest, smutek, možná pláč,

říkám si, že už nejsem hráč,

téměř jsem přesvědčen, téměř to vím.

Přitom stačí vědět jen,

že nikomu se nezavděčím,

mnohé pochopím, však

sám zůstanu nepochopen,

pták létající mezi světem,

jako ryba v síti těsné,

to není moje chyba,

že nevím kam jíti,

je to tak jasné.

Já nikomu se nezavděčím,

ba ani sám sobě,

co chci v téhle době,

je možná lepší smát se,

jestli to pomůže, to sám uvidím.

 

Přejde ráno, poledne i večerní to čas,

tak prostě je to dáno,

přesně tak a jinak ne,

to už navždy bude někde v nás,

dnes, zítra i v jiný čas,

i ty sám nejlíp dobře víš,

že nikomu,

ani sám sobě,

v této zvláštní době,

se nezavděčíš.

Myšlenky černé, jako saze pár tisíců let,

jsou ti věrné,

stále tak věrné,

až přijdou ti sladké jako med,

ale i kdybys ležel v měkkém mechu,

i kdybys měl nad hlavou silnou pevnou střechu,

tak stejně stále víš,

že dnes světu se nezavděčíš.

 

Koukni, je tu další ráno,

další den a další čas,

co dnes máš v osudu svém psáno,

ať je tedy vykonáno.

Konáš, děláš a z dálky slyšíš,

dnes nikomu se nezavděčíš, ach, jak známo.

Uděláš jedno, hned je to špatně,

uděláš druhé, co už s tím,

láska ta směje se ti,

bere ti rámě,

život cesty rozkope ti,

ty už nebojuješ s ním,

protože čím dál víc,

nevíš jinšího nic,

než to staré známé,

nikomu se nezavděčíš,

nikomu se nezavděčíš.

 

Za pravdu ti hned každý pod nohy klacky hází,

za přímluvu nejhorší jsi ať už paní, nebo pán,

za pochvalu obratem ponížen jsi pochváleným sám,

však chceš-li pomoct jiným, musíš,

jsi znechucen a sám sobě se hnusíš,

jen to jediné tě uklidní,

že vždyť vlastně,

nikomu se nezavděčíš,

to přec zní tak jasně,

všichni hledáme ukrutností hojení.

 

A přitom to není těžké tak,

proč musíme se všichni rvát, štvát, pomlouvat,

stačí jen trochu pochopení, trochu toho pochopení,

lidi, prosím, na světě ho už mnoho není,

těžké to bude pak,

až vymizí, až nebude,

až pomizí, až nezbude.

Ale co já,

já básník smělý,

já s tím sám nic nezmůžu,

a komu vlastně pomůžu,

když můj výraz neveselý,

když ho těžko přemůžu?

Zavřu raději,

troufalý tento list,

a dál žít budu v naději,

že čekám-li na zázrak,

že zázrak hledám asi,

přijdou i lepší časy,

ale zatím stále vím,

že ani já,

nikomu se nezavděčím,

nikomu se nezavděčím,

nikomu, ani sám sobě se nezavděčím.

 

Napsat komentář