Prokleté dámě

Slyším jen zvuky z ulice,
vidím tmu před sebou,
brečet vždy se mi chce,
když nemohu za tebou.
Když nevidím úsměvu tvého,
zabolí u srdce mého,
když neslyším tvůj smích,
při tom když padá, čerstvý sníh.
Já sněhem bílím brodím se,
nalézti tě však není snadné,
havrani černí smějí se,
vždyť je to tak jasné!
Jsi ta nedosažitelná,
nikým nepolapitelná,
sama pro sebe se ukrýváš,
nás na cestu nebezpečnou posíláš.
A až k tobě někdo dojde, bude okouzlen?
Až někdo prokletí tvé sejme, nastane tvůj den?

Napsat komentář