Proč nejsem povídkář

Když se tak podíváte do sekce povídek tak zjistíte, že je můžete spočítat na prstech. Nedávno jsem měl autorské čtení v Tyflo centru v Prostějově, kde jsem jednu z nich četl. Napadlo mě se zamyslet, proč vlastně píši poezii a od povídek se tak nějak odkláním. Zajímá-li vás, proč nejsem povídkář, pak čtěte dále.

Nejprve musím přiznat, že můj odklon od povídek je záměrný. Může za to zejména osobní zkušenost totiž v tom smyslu, že při pokusu napsat nějakou povídku se mi stává, že téměř nikdy ve výsledku není o tom, o čem měla být, nebo nejsem spokojený se stylem, to znamená některými větami, nebo kostrbatostí a někdy i dějem. Povídka je o ději. O tom představit si nějakou situaci a popsat ji. A vždycky když mě chytla inspirace na nějakou povídku, která by mohla být i celkem dobrá, tak někde uprostřed cvak a zásek a v tu ránu je po povídce, nedokáži ji pak buď vůbec dopsat, nebo se pak dopracuji k absolutně neuspokojivému výsledku. U poezie je to jednodušší.

Vím, že moje poezie je dost komplikovaná, mnohdy až zbytečně zdlouhavá, jenže moje básně musí uzavírat jakýsi pomyslný celek. Některé sice také na samém konci odbudu, ale jelikož se nezabývám dějovou stránkou, daří se mi tvořit alespoň tak, jak tvořím a občas se některé dílko i zalíbí a občas se i nad některým i diskutuje a to je moje.

Kdo ví, třeba jednou překonám svoji povídkovou krizi a rozšířím tak své povídkové portfolio, ale zatím se na to necítím. Jako malá pomoc mi slouží právě takovéto články v sekci bloguji. Těmito články chci jednak něco říct a jednak si jejich psaním trénuji sdělovací způsob, protože přiznejme si, kolik lidí dnes čte poezii a kolik lidí ji aniž by se muselo ptát, co tím básník chtěl říct, pochopí?

Mějte se fajn a díky za vaši přízeň.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.