Přepadení

Napsáno životem…

Byl to krásný zimní večer, takový, jako každý jiný. Jen snad s tím rozdílem, že jsem se koukal na televizi, což obvykle nedělám, protože mi to přijde naprosto zbytečné. Dnes jsem ale přece jen udělal výjimku, neboť jsem toho názoru, že by si člověk měl čas od času udělat jasno o tom, co se v tom světě děje. Mezi řádky samozřejmě, jinak bychom museli mít hlavu jako balon, no řekněte sami, z tolika zpráv?
Televizi jsem vypnul někdy kolem půl deváté, sledovat reklamy se mi už totiž nechtělo a kriminální pořady už vůbec ne. Rozhodl jsem se tedy, že si rozestelu, hodím si sprchu a zalehnu. Ráno jsem sice nikam brzy vstávat nemusel, ale cítil jsem, jak mi únava šlape na paty a to je vždycky lepší, zalehnout, tedy pokud zalehnout lze. „No co, vezmu si nějakou dobrou knížku.“, těšil jsem se. Cestou do koupelny jsem se ještě zastavil u ledničky v domnění, že sezobnu kus dobrého salámu, nicméně po prohledání všech šuplat k tomu určených jsem ji nakonec zavřel a s úlevným zanadáváním a konstatováním, že budu muset do obchodu, jsem vešel do koupelny. Bylo tam chladno. „Že bych zapomněl zapnout topení?“, to mi bylo divné, ale opravdu bylo vypnuté. Kdo ví proč jsem to topení ráno vůbec zavíral. Nepamatuji se na to už. Tak jsem ho zase otevřel. Jelikož se mi nechtělo sprchovat se v chladné místnosti, šel jsem zkontrolovat, zda mám ve všech pokojích zatažené žaluzie. Nestojím o žádné čumily, rád si chráním svoje soukromí.
Konečně se v koupelně dalo vysvléknout bez drkotání zubů. Prádlo jsem naházel rovnou do pračky a vlezl pod sprchu. Voda byla příjemná, uklidňující. „Vlasy nechám na zítra. Jsem unavený. A pračku taky zapnu až ráno, dnes chci mít klid.“, pronesl jsem si jen tak pro sebe. Můj hlas se linul akustickou místností, jako v koncertním sále. Miluji ten krásný rozléhavý zvuk své koupelny.
V půl desáté jsem vylezl. Nějak mi ta hygiena dneska dala zabrat. Malinko mě zarazilo, kolik že je to vlastně hodin, ale jedno mávnutí ruky a poznámka, že je to vlastně jedno ukončila toto mé beztak zbytečné rozjímání nad promarněným časem v koupelně. „Ach, jak já se těším, až si lehnu, přikryju se a něco si přečtu.“, jak malé děcko jsem se viděl, zakrytý až ke krku, prostě paráda.
Ulehl jsem něco před desátou hodinou večerní. Únava ale rozhodla, že si nic číst nebudu. Chtělo se mi hrozně spát a na to je nejlepší zavřít oči, pomodlit se, vypnout myšlenky a oddat se spánku. Avšak za chvíli bylo všemu jinak. Kolem půl čtvrté ráno mě něco probudilo. Cítil jsem cizí přítomnost, až do morku kostí. „Je tu někdo?“, špitl jsem se strachem v hlase. „Sleduji tě už dlouho.“, prolétlo mi najednou hlavou. „Sleduji tě tak dlouho, jak jen jsi na tomto světě.“ „Kdo jsi?“, přitulil jsem se ke stěně a zavrtal se do peřiny. Ne, to jsem nebyl já, jakoby nějaká cizí síla mě hnala. „Ty hlupáčku, byl jsi přepaden a už se mě jen tak nezbavíš. Budu s tebou kráčet celé tvé dlouhé dny, hodiny a všechny chvíle. Jsem totiž úzkost. Ale neboj, nejsem sama, ještě je tu se mnou i moje sestra deprese a trošičku s tebou zamáváme.“ „Ne!“, najednou mnou projelo nepříjemné leknutí. „Je zbytečné se bránit človíčku. Vy lidi jste tak lehce zranitelní.“, pak jsem už jen slyšel otřesný smích. Hrudník se mi sevřel a sucho v ústech najednou mě pohltilo. „Neboj se.“, to je zase kdo? „Já jsem naděje a je tu se mnou i trocha štěstí.“ „Ale jsi někde daleko.“ „Ano, já vím, ale pamatuj, naděje umírá poslední. Nedovol úzkosti a depresi, aby ovládly tvůj život, vzpomeň si na šťastné chvíle, na radost, na dobré skutky. Jen tím ti budeme moci být blíž.“, po těch slovech jsem jako zázrakem usnul. „Byl to sen, nebo ne?“, ptal jsem se ráno sám sebe. „Byl jsem snad opravdu přepaden?“
Je to již řadu let, co úzkost s depresí do mého života vstoupily a zahnaly štěstí s nadějí někam do kouta. Potácím se životem, jako poutník v horečkách. A čím je mi více let, tím méně štěstí vídám, čím víc jsem sám, tím méně věřím v naději. „Kde jsi, má naděje, kde vězíš.“, ach snad mě dožene. Bez naděje nemohu být šťastný. Snad kdybych držel se té rady, vzpomněl na všechny ty krásné okamžiky života, na své dobré skutky, možná by mi opravdu naděje byla blíž. Jenže ta mrcha úzkost nade mnou vládne. Jakoby palác v mém srdci si stavěla. A ta potvora deprese ji v tom ještě podporuje. Bortí mi můj svět, bortí mi moje moje. Chce mě zničit, uzemnit a ještě se tomu směje. A myslet pozitivně mi neustále brání. Těžko říct, která z nich je větší mrcha, obě jsou mi už naprosto odporné. Změnil jsem se, nemluvím, když bych měl, nezpívám, když bych mohl, úsměv zalekl se mého zjevu a vylézá jen tehdy, když náhodou je mi po dvou deci vína veselo. Ne, takhle jsem to nechtěl. Musím ještě zkusit bojovat. Přece nenechám ty dvě, aby mi kazily život, ano, nic není samo sebou, já vím, ale možná jednou, třeba možná jednou, navrátí se mi naděje, alespoň věřit ve štěstí a štěstí, alespoň věřit v naději, která jako poslední prý umírá. A do té doby? Co já vím, jen ten čas vrátit zpět nemůžu. Kdyby to jen šlo.