Podzimní toulavá kočka


Když odchází léto,
Když slunce už chystá se spát,
U srdce mě zabolí to,
Že budu se muset uschovat.
Najdu však letos svoji skrýš,
Pověz mi, rozmilý větře,
Nebo ty měsíci, věrný jeho bratře,
Že nevíš, nepovíš.
Snad někdo z lidí,
Půjde kolem mojí klece,
Někdo musí mě chtít přece,
Nebo uteču a půjdu tam k té řece,
A ta dívka mě uvidí.
Ta dívka mě jistě spatří,
Já budu u ní tiše příst,
A pak ona a její bratři,
Jistě dají mi i jíst.
Stačí jen málo,
Jen mistička, či snad jen něco v hrsti,
Aby mé srdce kočičí a štěstí,
Opět se usmálo a pookřálo.
Zatím však v útulku pokryta srstí,
Mohu říct, že i tak už mám to štěstí,
Že nelétám jen sama po vesnicích,
Že možná uslyším,
sladký dětský smích,
a že to bude dřív,
než napadá sníh.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.