Píseň co letí větrem

Jen ty nejlíp sama víš,

co mé srdce potěší,

jen ty nejlíp sama znáš,

ty deprese, nevděčný,

které mám a které jsou,

které nechtějí zmizet z těla mého,

duše moje, ty ztratila jsi klíče ke svobodě snad,

a jiní musí hledat ji v těch temnotách,

až v těch hlubinách pod kořeny mého života,

v jádru blízkosti mých vlastních pocitů,

hledají je jiní, jenže,

který je ten správný, který uzamkne můj strach,

do almar věčného utonutí,

tam, kde nikdy nebudou sami moci,

dostat mé tělo, do své moci.

 

Jen ty nejlíp sama víš,

co mi štěstí vzalo,

jen ty nejlíp sama znáš,

ty stavy nevděčných dní,

jakoby snad každý byl můj poslední,

jakoby to vypadalo, že už se nic nezmění,

jakoby nebylo mi přáno, klidu, lásky, souznění,

prosím, najdi ty ten klíč,

pomoz mi usmrtit vše zlé,

jen ať krása v našich srdcích,

mezi námi zůstane.

 

Hledáš, hledáme společně,

hledáme i v místech, kde nic není bezpečné,

klíč ke štěstí, ten nebude tu asi,

nebude, ne, není tu,

já však věřím, že se najde,

a že hned jen tak neodejde,

to štěstí a třeba není třeba hledat klíč,

možná jenom stačí,

přestat žít pro minulost,

a začít myslet na budoucnost.

Neřešit to, co událo se kdysi,

nemá to cenu už asi,

určitě mi to není zapotřebí,

chci se koukat na budoucnost,

na podnebí,

můžu to zvládnout, já vím,

možná usmívám se trošičku,

bude to trvat ještě dlouhou chvíli,

nebo možná, chviličku.

 

Napsat komentář