O jednom přání

Na naléhání některých svých přátel jsem se rozhodl tuto poznámku zveřejnit i na svých webových stránkách. Původně jsem ji umístil pouze na FaceBook a to jako svoji poznámku, přístupnou pouze svým přátelům, nicméně ji po několika dnech dávám k dispozici široké veřejnosti.

Nikdy jsem podle babiček a tetiček nepatřil k lidem, kteří by toho nějak moc chtěli. Podle příbuzenstva jsem až přespříliš skromný. Něco na tom možná bude, čím jsem starší, tím víc mi dochází, co k tomu svému životu vlastně potřebuji. Za těch pár let, kdy jsem se vyvinul do stavu o takovýchto věcech přemýšlet zjišťuji, že toho vlastně potřebuji čím dál tím méně. Když to tak vezmu od dětství, hrozně jsem si přál mít u nás někde na dvorku krásné, ale staré auto. Vím, že bych ho nikdy se svojí zrakovou vadou nemohl řídit, ale chtěl jsem si dopřát toho pocitu sednout si do vlastního auta, moct si ho nastartovat, vypnout a tak nějak se po klučičím vyřádit. Toto přání, tento sen jsem již dávno ze svého seznamu tužeb vyškrtl. Postupem času mi došlo, že je to prostě blbost a že je to nereálné a nevím, jak by na mě pohlíželo okolí, prostě jsem od toho upustil. Také jsem snil o tom postavit si na kraji naší vesnice, nebo už je to možná za vesnicí, prostě uprostřed jednoho pole, kde to znám, chaloupku. Ze dřeva, o jedné místnosti, to se ale vracím o mnoho let zpět, představoval jsem si, jak si u té chaloupky s kamarády opékáme brambory, zpíváme a kdyby přišla letní bouřka, schovali bychom se do ní. Dnes už se mi tato dětská představivost téměř vytratila, začal jsem přemýšlet trošku jinak.
Každý má jistě v určitém věku ať už přání, nebo chtíč. Tím je najít k sobě takového partnera, nebo partnerku, se kterou se vám zatočí celý svět. Tento pocit přepadne snad každé lidské mládě. I mě tento pocit přepadl. Z počátku jsem měl nároky na partnerku, moment… Já už ani nevím vlastně jaké, ale za poslední roky svého života jsem si svoji partnerku představoval jako milou, laskavou a milující dívku, se kterou bych mohl trávit nejen překrásné a romantické záchvěvy, ale i ta méně příjemná a bolestivá životní období, zkrátka být si navzájem oporou. Na vnější kráse mi nikdy nezáleželo, ona totiž vnější krása o charakteru člověka neřekne vůbec, ale vůbec nic. Jestli jsem byl ve svém hledání úspěšný, nebo jestli ještě stále hledám, to vám prozrazovat nebudu. Já se v této své poznámce chci ještě jednou zasnít, dovolíte? Prosím, ještě alespoň jednou 🙂
Když se tak zamýšlím nad svým životem, musím si občas něco vysnít, protože jinak bych se asi s největší pravděpodobností díky sledu určitých událostí zbláznil. Ne, z toho, že jsem prakticky nevidomý se už určitě nezblázním, jak se možná domníváte, na svoji nevidomost jsem si zvykl asi tak, jako voda v hrníčku na případnou přítomnost kávy. Víte, nemám život nijak lehký. Úspěšné studium na základní škole ukončilo neúspěšné studium na škole střední, bohužel je to tak a stále se s tím nemohu nijak smířit. ne, neříkejte mi prosím, ať jdu ještě do školy, z určitých důvodů mám ke školám averzi, děkuji za pochopení. Nyní žiji s rodiči na venkově v normálním rodinném domě se zahradou a dvorem, který je obydlen letitým rodinným přítelem, vlčákem. Jsem ale ve věku, kdy bych chtěl začít svůj vlastní život, jenže z určitých důvodů, nad kterými můžeme podiskutovat jinde na to nemohu dosáhnout a tak malinko sním.
V posledních měsících si čím dál tím víc přeji jednu věc. Zdá se to možná naprosto primitivní, nicméně finančně velice nákladné a tím pádem, nereálné. Přál bych si někde na malebné a tajuplné Moravě nechat si postavit krásný dům. Nemusel by být nějak extra velký, nicméně vzhledem k mým koníčkům by musel mít určitě ještě jedno patro navíc. A jaký tedy, že by ten můj dům měl být? Především takový, abych si v něm a to ať už sám či s partnerkou mohl vytvářet krásné vzpomínky. Musel by oplývat veselými barvami. Ach, kéž by byl bezbariérový. Namísto schodů do horního patra jen plošinka, abych mohl já a kdokoli jiný jednoduše a bez obav přebíhat z patra do patra a nemuset se bát, že někde slítnu, jasně, uklouznout člověk může i po hladké plošině a taky to může pěkně bolet, ale když už si sním o vlastním domě, chci ho mít tak.
V tom dolním patře by se rozprostírala kuchyň s jídelnou, obývací pokoj s pohovkou, stolkem a křesly. Pak už by byla jen malá a útulná ložnice. Taková, ve které se člověk smí cítit v maximálním bezpečí, s malým oknem ven, asi tak jako u nás v tom našem domě. Samozřejmě by v tomto patře nesměla chybět koupelna a toaleta, pokud možno vše rovněž bezbariérové, to by bylo krásné.
V horním patře by uprostřed místnosti stál můj klavír, co ještě pamatuje doby, kdy jsem na něj pilně cvičil ty staré, známé klasiky, ale nejen klavír. V celém patře bych rozmístil své umění, tu hudební, tu něco na psaní, tu něco na poslech a k relaxaci. Malinko bych vylepšil svoji nahrávací techniku a kdo ví, možná bych opět našel to, co jsem již tak dávno v sobě ztratil. No není to krásná představa? Je poněkud šílená, já vím. Dokáži si sice představit, že bych platil měsíční inkaso za vodu a topení a takové ty další věci okolo, jako poplatky za popelnice a podobně, jenže k tomu, aby si člověk mohl takovýto vysněný dům postavit, musel by mít pěkně tučné konto. Zadlužovat se v dnešní době bankám se mi nechce. A jak to tedy celé nejpravděpodobněji dopadne?
Scénář své budoucnosti vidím asi takto. Pokud nezůstanu nadosmrti v domě svých rodičů, čeká mne pobyt v některém z panelových domů, za měsíční nájemné a pokud to ještě bude existovat, tak i s příspěvkem na bydlení. Ale nenaříkám si. Když budu mít kde hlavu složit, bude to i tak fajn. Hlavně, aby to bylo v klidném prostředí a s přátelskými lidmi kolem.
Poznámka k reakci některých neFaceBookových přátel
Prosím? Že existují projekty, které si dávají za cíl plnit sny mladých lidí? Ano, něco jsem o nich kdysi četl, jenže šanci na úspěch mám nulovou. Z mého pohledu je realizace mého přání nemožná. Vždyť taková sranda by mě podle odhadu přišla jistě na pár milionů a tak raději budu jen dál snít a doufat, že se mi podaří nějak si přivydělávat tak, abych si mohl zajistit alespoň takový život, kde budu moci říct: „Ano, mám na jídlo, můžu se obléknout, mám kde hlavu složit, jsem šťastný.“

Napsat komentář