Nevidím, přesto jsem šťastný

Poměrně nedávno se mě někdo ptal, jestli jsem šťastný, když nevidím a jestli svůj hendikep vnímám jako překážku. Na první otázku odpovídám ano, na druhou odpovídám ne…

Již mnoho let jsem přesvědčený, že k tomu, aby člověk mohl být šťastný vůbec nepotřebuje perfektní zrak. A co mě k tomuto tvrzení vede? Jsem šťastný a nevidím už téměř tři a dvacet let. Nikdy jsem neviděl a přesto mohu s klidným svědomím říct, že jsem šťastný. Kouzlo mého štěstí je totiž v úplně něčem jiném. Nevím co je to vizuální kontakt a přesto se koukám. A myslím si, že vidím docela dobře, ačkoli k tomu vůbec nepotřebuji oči. Na tento svět se dívám srdcem a to má pro mě daleko větší cenu, než kdybych se mohl koukat očima. Myslím si, že kdybych najednou začal vidět, mé srdce by mohlo oslepnout. Sice jsou chvíle, kdy bych opravdu chtěl vidět alespoň na chvíli, na malou chviličku, chtěl bych vidět třeba rozkvetlou louku, hejno ptáků, lidský úsměv, šťastné děti na hřištích, západ slunce, ale tento stesk mě vždycky brzy přejde. Uvědomím si totiž, že jako nevidomý zde mám nějaký úkol a když už jsem se jako nevidomý narodil, nehodlám to měnit, navíc v mém případě to stejně ani není možné, takže jsem šťastný? Ano, jsem. Vše, co jsem vyjmenoval mohu vidět a vnímat i svým srdcem. A proč mi není můj hendikep překážkou? Protože jsem zkrátka šťastný. Žiji plnohodnotný život, jasně, ne vždycky jde všechno tak, jak by to jít mělo, ale naučit se dá mnoho věcí a když přece jen něco opravdu nejde, vždycky je tu někdo, koho mohu poprosit o pomoc.

Napsat komentář