Něco málo o jednom umělci neumělci

Dnes naváži na svůj článek o umělcích a umění. Jak jsem se zmínil, já sám sebe za umělce nepovažuji. Tím nejvěrohodnějším důvodem je (jak říkají asi úplně všichni co mě znají osobně) moje skromnost. Opravdu se nestavím do žádné role významného spisovatele, nebo podobně. Prostě mám jen radost z toho že můžu psát a komponovat a že se o to s vámi všemi mohu podělit. Rád bych ale navázal na větu, že jsem někde četl a slyšel, že umělci musí být, nebo asi jsou nějak nemocní, nebo při nejmenším něčím odlišní od ostatních. Zajímá vás, jak jsem na tom já? Bude toho víc a pro mnohé to bude určitě velmi zajímavé. A co se týče onoho tvrzení, o kterém jsem se zmínil v minulém článku a ještě zmíním i dále, tak s ním nesouhlasím. Víte, podle mě to nejsou konkrétně omamné látky, které pomáhají slavným osobnostem stát se slavnými, ale právě naopak. Buďto se tito lidé nikdy stát slavnými nechtěli a slávu neunesli, nebo již nejsou tak slavní, jak by si možná přáli. A to je jeden z důvodů, proč bych nechtěl být opravdu slavná umělecká osobnost, pronásledovaná médii a davy poblázněných fanynek a fanoušků.

Jestli tedy někteří lidé tvrdí, že většina umělců (nebo říkejme opravdu raději slavných osobností [zažitější výraz]) kouří, chlastá a droguje, nebo to musí dělat, jinak by přece nemohli dokázat to, co dokážou (zde jen doplňuji ono tvrzení o odlišných umělcích), není to můj případ. Občas si sice dopřeju sklenku poctivého červeného vína, jenže nadměrné množství alkoholu mi nejen mámí smysli, ale ještě mě trestá tím si pamatovat nejen co jsem dělal, ale i to, jak mi bylo. Můj strop jsou dvě deci červeného a dost. Slivovici se vyhýbám, pivo jen ve velkém vedru a to ještě maximálně jednu malou plechovku a dost. Cigarety mi nikdy neříkaly pane a z drog mám panickou hrůzu. Stačí mi na ulici potkat člověka, který se jeví jinak než normálně a zachvátí mě panika a ještě se mi většinou roztřesou nohy a to i když jdu třeba s vidícím kamarádem, nebo i se skupinou lidí. Takže domníval-li se snad někdo, že svůj žal utápím v omamných látkách (ale myslím si, že spíše ne) a následně vidím inspiraci, tak se opravdu mýlil. Moje inspirace pramení jinde. Veselá z dobré nálady a ta smutná z prožitků, nepříznivých situací, zejména pak z doby středoškolské a počátků věkové dospělosti. Jako u některých básníků, zmíněných v knize, kterou jsem nedávno četl.
Málo kdo vlastně ví, že jsem nikdy nechtěl studovat konzervatoř. Mým cílem bylo gymnázium a potom dál, pravděpodobně na aplikovanou informatiku, jenže se stalo co se stalo a nastoupil jsem na konzervatoř. Původně jako akordeonista. Jenže dostal jsem daleko těžší nástroj a po třech měsících problémy s páteří. V té době jsem měl něco kolem padesáti kg. Nástroj měl něco kolem dvaceti, možná třiceti. Takže pauza v hlavním oboru a ve finále přestup na klavír. Jenže se mi nepodařilo dohnat látku prvního ročníku, takže muselo následovat jeho opakování. Ale ve svém nástupním ročníku jsem narazil na výbornou partu a představa, že budu v dalším, opět prvním, ročníku s někým jiným mi nebyla příjemná, ale ani trochu ne. Pamatuji si, že když mě jednou viděla spolužačka před koncem roku posmutnělého, přišla ke mně, objala mě a řekla větu, na kterou asi nikdy nezapomenu: „Nebuď smutnej Páji, vždycky budeš náš.“ Vzpomínám na ten ročník jako na nejlepší ročník vůbec. Nemyslím teď jen ty lidi, ale i tak celkově. Byl jsem prostě student středoškolák a to co se stalo jsem prostě nějak přijal a taky jsem si říkal, že když už tam jsem, tak to přece nevzdám. Konec konců nová parta spolužaček a spolužáků byla taky fajn. Jenže ve druhém ročníku, tedy opravdu už ve druhém, v oboru klavír 3 měsíce pauza, bolesti rukou. Ani nevím, jak se mi podařilo dohnat látku učiva a opět neopakovat. Ale k čemu mi to bylo, když ve třetím, respektive ve slabé polovině třetího další zdravotní komplikace. To už bylo na mě moc a tak jsem raději studium ukončil. Již v průběhu opakovaného prvního ročníku jsem začal intenzivněji psát a v ročníku druhém, někdy začátkem února (když se moje ruce konečně stabilizovaly) vznikaly mé největší poklady, jako například báseň Anděl.
Ještě se mi nechtělo středoškolské prostředí opustit a tak jsem se přihlásil na ladičskou školu. Kdybych byl býval tušil, jak náročné to bude, nikdy bych se tam nepřihlásil. Ladění klavírů opravdu není pro každého, ale na druhou stranu zase musím říct, že jsem potkal mnoho úžasných lidí, ať už z řad studentů, tak profesorů. Jestli jste dočetli až sem, tak již možná chápete, kde se berou básně typu zdravodram a jim podobné. Při psaní zdravodramu (je v básnické sbírce co mi život dal i vzal) jsem myslel na pokoj, kde jsem byl ubytovaný od druhého ročníku a co na srdci, to v počítači a najednou vznikla báseň. Sice napsaná až po studijní době, ale související s ní. Jiný případ je ale například báseň letní noc. Ta vznikla úplně jinak a možná až kuriózně. Dvě nebo tři slova v reportáži v televizních zprávách a měl jsem jasno, o čem bude moje další báseň. A tak to u mě prostě chodí. Stačí si vzpomenout na jeden jediný moment, na jeden jediný okamžik svého života a mohu začít psát. U hudby je to malinko o něčem jiném. Tam z těchto faktů vůbec nevycházím. Napadne mě melodie a nahraji ji. Někdy mě napadne melodie k některé básni, ale ve výsledku je k sobě nepřiřazuji.
Není toho na vás moc? Je, viďte… Myslím, že nemá cenu se tu dále rozepisovat. Budu dál psát, dál skládat, dál vám dávat tu možnost být mými čtenáři a posluchači a současně se budu snažit plnit své sny. Sny mladého, nevidomého umělce neumělce, který se jen snaží proplouvat životem od břehu ke břehu jednotlivých etap života, klopýtajícího mezi radostí a smutkem, okusivšího úzkosti i deprese, zažívajícího lásku i nenávist a milujícího svět.