Nad Olzou


Nad Olzou snášel se měsíc,
vítr ten suverén dul,
neřekl mi nic míň, nic víc,
a přesto pravdy jen půl.

Prozradil namátkou tajemství panen,
říčních jež z mořských se staly,
zbloudily až sem z té dály,
ve zmatku po poplachu planém.

A teď dál nad řekou zpívá,
však nerozumím již písni jeho,
z upité noci ještě půl zbývá,
sáhnout do svědomí svého.

Sáhnout a zeptat se co že tu dělám,
proč neležím v posteli s očima zavřenýma,
kaju se a vám všem teď říkám,
to příroda, to ona mě uhranula,
tak po zbytek noci, dále se dívám.

A kdybych náhodou usnul,
uprostřed těšínských krás,
příštího dne bych se octnul,
po ránu na místě u řeky zas.

2 thoughts on “Nad Olzou”

  1. M.M. 8.6.2016
    Dnes jsem se poprvé setkala s Vaší tvorbou. Jsem velmi mile překvapená. Poezie i skladby jsou různorodé právě tak, jako život. Hrají všemi barvami i náladami a je z nich cítit upřímnost. Nejsem žádný kritik, popisuji jen a pouze bezprostřední pocit. Mohu jen popřát hodně příznivců a posluchačů.

Napsat komentář