Můj zdravodram

 

Ať už ve dne, nebo v noci,

stále hledám odpovědi,

přichází? Ne? Nepřichází,

hledám špatně? Ano, možná,

ach, jak pýthické jsou mé odpovědi, vím,

ale na tom zřejmě,

už nic nezměním, stejně.

Připadám si jako namačkaný v uzlíku,

tak dávných a přesto dnešních slzí,

kdybys jen věděla, kolik věcí,

v mém životě mě mrzí.

Bolí to, bolí, v srdci někde hrot je skryt,

ten malý střípek čehosi,

co nedá duši klid,

je mi vůbec pomoci?

Už nemám síly ve svém věku,

ve svých jedna dvaceti,

mé sny se rázem roztříštily,

a že hodně pestré byly,

teď už jen tupá vzpomínka,

hlavou mi proletí, někdy silně,

někdy zlehýnka, ale vždy neomylně.

Kéž bych alespoň do jedné z nich,

mohl jako delfín vplout,

říkám si, než stihnu se rozpomenout,

že v čase nelze se rozplynout.

Co teď dělat, neporadí,

nikdo, těžko se to radí,

a kdyby jedovatí hadi,

uštknouti měli by mě snad,

nebudu se bránit,

druhou stránkou věci,

nechci své milované ranit, přeci,

tak řekněte mi ale,

proč ty stejné věci,

dějí se mi stále?

Jen démon mojí úzkosti,

co vryl se mi do srdce, do kostí,

jen píše a píše můj život, tak tiše,

a jakoby neměl přestat,

kát se na mém neštěstí,

co se ještě musí stát?

Kdysi měl jsem k svému srdci klíč,

už ho ale nemám, velká voda,

vzala mi ho pryč, ach jaká škoda,

a srdce? Uzamčené je,

ne, nikde nevidím,

žádné naděje,

že bych jej mohl najít snad?

Ten nejcennější předmět z mých ztrát?

Kéž by jen Bůh dal vzpomenout,

kde by mohl být,

abych své srdce mohl odemknout,

abych mohl uvolnit ten klid,

démona úzkostí a strachu, co pokládá na mne ostré, zkrvavené nože,

ze sebe sama vypustit, brachu, Bože,

jen ty mě znáš, jen ty víš,

kam sáhl jsem si právě,

a že den ode dne to bolí víc, každému dosvědčíš.

A tak ve svém zdravodramu,

stále hledám odpověď,

a přitom sebe sama klamu,

a proč? Tak mi lásko do náruče skoč, já se možná rozpomenu,

a odhodím svůj zdravodram,

vím, že tě tu mám,

že nezapomenu.

 

Napsat komentář