Let číslo SL 111

Milí čtenáři, hovoří kapitán.
chystáte se číst příběh, tak trochu sitkom ze světa leteckého prostředí, ve kterém však neplatí téměř nic z toho, co je dnes považováno za zavedené, neměnitelné a neomluvitelné. Věřím, že se budete dobře bavit. Přeji příjemné a ničím nerušené čtení.

Před vzletem

Z počátku nic, ale naprosto vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by dnešní den měl být něčím výjimečný. Vstával jsem jako obvykle kolem šesté hodiny ráno, nasnídal se a prostudoval letový plán. Musím ovšem říct, že jsem ho nestudoval kdo ví jak detailně, tu trasu už jsem letěl minimálně dvakrát a nepředpokládal jsem, že by něco mělo být jinak. Měl jsem výbornou náladu, ale to mám vždycky, když vím, že poletím. Bylo asi půl desáté, když jsem vkročil do kokpitu a usedl na své kapitánské sedadlo. Kolega Karel dorazil asi za pět minut a jako vždy s plnou pusou.
Dnes nás čekal poměrně dlouhý let z Prahy do Washingtonu. Naštěstí nám vedení letecké společnosti svěřilo úplně nový a co se týče výbavy ten nejluxusnější Airspeed D500. „Takže většinu cesty za nás obstará autopilot. Paráda!“, usmál jsem se na Karla, který dnes seděl na místě druhého pilota. „Já vzlétnu, pak nastavíme, teda nastavím autopilota a ty přistaneš.“, rozdělil jsem aniž bych dal Karlovi prostor k případným námitkám či diskusi úkoly a začali jsme s předletovou kontrolou. „Takže vzlet a přistání bude ruční, ještě se neodhodláš k tomu to přenechat našemu novému autopilotovi?“, lanařil mě Karel. „Sice jsem fanoušek nových technologií, ale plně automatizované vzlety a přistání ještě podle mě není zcela prověřené a nechci riskovat.“ „Jo, rozumím. Hele, dnes máme docela plno, letí 580 cestujících. To budeme pěkně těžcí“, podotkl Karel. „No jo, to se budou mít stevardky co ohánět.“, usmál jsem se a utáhl si bezpečnostní pásy. „Myslíš, že bude Veruna zase lovit chlapy?“ „No, dělá to už léta.“, dali jsme se do smíchu. Ono totiž stevardka Veruna byla známá tím, že se při každém svém letu snažila sbalit nějakého bohatého cestujícího, ovšem nebyla to žádná dvacítka, jak by se mohlo zdát. Byla totiž pracující důchodkyně, čerstvá pětašedesátnice a proto se snažila lovit právě v těchto řadách, tedy řadách pětašedesátníků. Byla to příjemná paní, na svůj věk naprosto zdravá, čilá a my jsme ji měli rádi. Ovšem je nutno podotknout, že jsme se divili, že v tomhle věku stále dělala respektive mohla dělat stevardku. Na všech ostatních letech naší společnosti pracovala mladá děvčata, jen u naší posádky jsme měli takovou raritu. „Takže paliva máme dost, vlastně plnou. Nastav prosím vysílačku a odpovídač. Komunikaci budeš během letu obstarávat ty. Moc toho nebude, jenom pár věží.“ „Jo, v pohodě, já budu komunikovat a ty koukat na přístroje, to je jasná věc. Snad se toho taky jednou dočkám. Kapitánské zkoušky mě teprve čekají.“ „Jsi nervózní?“ „No, tak trochu, nechci udělat chybu.“ „To zvládneš. Znám tě a vím, jak jsi zodpovědný.“ „Do prdele, kecám tady s tebou a přeslechl jsem, jaký je kód odpovídače. No nic, musím požádat dispečera, aby to zopakoval.“ Ten Karel nadělá, co? Na druhou stranu, takové moderní letadlo a odpovídač zadáváme ručně.
Netrvalo dlouho a začali jsme popojíždět po dráze. Foukal relativně silný vítr, ale počasí bylo jinak slunečné a prakticky bez mráčků. Vzlétli jsme bez sebemenších problémů. Vystoupali jsme do určené letové hladiny a pak jsem předal let autopilotovi a pohodlně se usadil a zíral na přístroje. „Takže poletíme osm kilometrů nad zemí.“, usmál se můj druhý pilot a pražským dispečerům popřál ničím nerušenou službu. A oni nám zase příjemný let.

Let

Miloval jsem létání ve velkých výškách, zvlášť s tímto strojem. Motory spokojeně hučely a mně bylo fajn, naprosto fajn. Konečně ve vzduchu. Naše trasa vedla přes Německo, Holandsko, Severní moře, Anglii a mnoho dalších států a vod. Při přeletu nad Německem jsme si poručili kávu. A kdo myslíte, že nám ji přinesl? „Ale, Veruno, rádi vás vidíme. Tak co, jak se vám daří? Zase budete lovit nějakého toho bohatého dědouška, co? Dnes na to máte bezmála sedm hodin a dvacet minut. Jestli se vám to nepovede, budete si muset počkat na zpáteční let, ten bude ale až za tři dny.“, zeptal jsem se s úsměvem na tváři. Veruna věděla, že si z ní kolegové utahují, za ta léta na to byla už zvyklá. „I vy jeden.“, dala se do lišáckého smíchu. „Náhodou, dnešní let je pro mě naprosto výjimečný. Škoda, že si to neužijete se mnou pánové. Ale nebojte se, jistě vás budu informovat palubním telefonem… A co se týče toho zpátečního letu, tak vás ujišťuji, že toho se já určitě nezúčastním. Zatím pa hoši…“ Podala nám kávu a kvapně opustila kokpit. „Hele, Karle, nevíš, co chystá?“, obrátil jsem se na svého kolegu. Ten jen kývl hlavou, že nemá tušení a lízl si kávy. „Co ta baba může mít sakra v plánu.“, vrtalo mi hlavou, ale dál jsem se raději soustředil na palubní přístroje. „Hlášení bouřkové oblasti, do citronu. Myslel jsem, že bude hezky. Musím to ohlásit cestujícím.“, kývl jsem na Karla, který spokojeně usnul. Ne, dělám si srandu, usrkával ze svého šálku. Do Holandska nám zbývalo ještě nějakých 320 kilometrů. Ale do té bouřky se mi fakticky nějak nechtělo Odpojil jsem tedy autopilot a prachsprostě jsem ji obletěl. Ano, sice to bude stát víc peněz, ale co už. Přece si nebudu kazit let nějakou bouřkou. Jestli Karel jo, tak já teda ne. A vedení? Ať mi houpne třeba na křídlo. Já chci mít svoje cestující i letadlo v bezpečí. Navíc je nové a co kdyby padaly nějaké kroupy a poškrábal by se ten nádherný nátěr. No ne? Jo, kdybych letěl nějakou starou šunkou, to by byla jiná, ale tenhle stroj, to je poklad mezi letadly. Ještě, že nepřemýšlím nahlas, Karel by to prásknul a šupem bych byl pokárán a příštích čtrnáct dní bych létal na Cessně a to není pro mě. Pravda, rychlejší než auto to je, ale není to takový adrenalin. No, prostě stará šunka no. Navíc to nemá žádnou automatiku, musí to člověk řídit sám a to teda ne, na to už jsem moc línej. No vždyť říkám, stará šunka. Teda ne já, ale to čtyřmístné letadýlko.
Do vzdušného prostoru Holandska jsme vstoupili zhruba po osm a třiceti minutách celkového času letu. Počasí bylo ucházející, sem tam nějaký mráček, tu a tam nějaká turbulence, prostě naprostá pohodička. Foukal jižní vítr o rychlosti 124 kilometrů, což je v této výšce relativně běžné. Karel se evidentně nudil nebo co, protože se na svém sedadle neustále vrtěl. Já si odepnul bezpečnostní pásy a přístroje jsem sledoval už jen tak po očku. Však kdyby se něco dělo, tak přece máme nepřeslechnutelnou zvukovou signalizaci. No ne? Napadlo mě, že bych si mohl dát něco dobrého, ale po kapsách jsem měl jenom dvě tatranky a nechtělo se mi obtěžovat palubní personál. „No, alespoň to.“, vzdychl jsem si. „Dáš si taky Kájo?“ „No jasně. Díky.“ „Je fajn, že létáme téměř vždy bez mezipřistání, co?“ „No to mi povídej. To člověka jenom zdržovalo.“ „No přesně. Jenom doufám, že zpáteční let bude taky v pohodě.“ Tohle byla moje obvyklá věta, nebo spíš fráze. „Na druhou stranu, je to celkem nuda, furt sedět v kokpitu, čumět na přístroje a nechat si krást práci tou nejvyspělejší technologií. Komunikace s letovými dispečery je dnes už minimální, ale alespoň se dá vypnout autopilot a zavzpomínat tak na staré zlaté časy, což je ale spíš tvůj případ Karle.“ „Ivane Ivane, ty tvé úvahy, to fakt miluju.“, zívl si Karel a také si odepnul bezpečnostní pásy. „Půjdu se projít.“, oznámil mi a opustil kokpit. „Si ze mně dělá srandu. On se jde projít a já abych tady na tu hromadu přístrojů koukal sám.“, ušklíbl jsem se, ale nezlobil jsem se. Karel je fajn, je to přece můj mladší brácha. Co? Jo aha, já vám to zapomněl říct. No, stane se. Teď mě tak napadá, proč se vlastně oslovujeme křestními jmény a neříkáme si třeba brácho, nebo vole, nebo tak nějak podobně? Jsme asi fakt jetí. „Prej máme přistát v Amsterodamu.“, přiřítil se Karel. „Veruna připomíná, prej jestli jsme náhodou zapomněli, tak si to máme ověřit.“ „Ty vole to mi řekni, co ta baba plánuje. Moment, my máme přistát v Amsterodamu? Že já ten letový plán tak odflákl.“ „Co máš z toho, já do něj ani nekoukal, spoléhal jsem na tebe.“ To bylo fakt super. Zavolal jsem tedy letiště Schiphol a fakt že jo. Ještě mi vynadali, že si mám příště laskavě všímat vyznačené trasy v letovém plánu a že mám pět minut zpoždění. No jo, to ta bouřka a šok v podobě přehlédnutého mezipřistání. Nastavil jsem tedy kurz na letiště a předal řízení Karlovi. Ten si počínal naprosto fantasticky. Byl na tomto stroji relativně nový, takže jsem jeho kroky bedlivě sledoval a musím ho pochválit. Dle pokynů věže nastavil odpovídač, stáhl rychlost letadla na 396 kilometrů, nastavil klapky, vysunul podvozek a přistání tak proběhlo naprosto bez jakéhokoli problému. Povolení na přistání jsme obdrželi okamžitě, navíc přestalo foukat, což nám přistání dost ulehčilo. A jen tak mimochodem, pak že si s bráchou neříkáme ty vole…
Na letišti přistoupilo pouhých šest lidí, ale nevystoupil nikdo, což se za moji kariéru ještě nikdy nestalo. Zdržení nebylo dlouhé a brzy jsme opět letěli. Vzlétnul jsem opět já a Karel – no dobře, brácha – komunikoval s věží. Při vzletu se hodně rozfoukalo, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Opět jsem aktivoval autopilota a uvelebil se do relaxační nálady. Tentokrát nám nařídili výšku 11500 metrů. V této výšce jsem letěl naposledy hodně dávno, zřejmě při letu Praha New York, ale to bylo už před nějakými čtyřmi měsíci. No vždyť říkám, hodně dávno. Počasí tenkrát bylo celkem ucházející, jen ty turbulence nad vodami byly šílené. Po tatrance jsem dostal žízeň a tak jsem si nechal přinést sklenici Coly. Tentokrát se však ve dveřích neobjevila Veruna, ale krásná, mladá, pět a třiceti letá, štíhlá Eliška. Měla dlouhé vlasy, byla hezky nalíčená a mile se usmívala. „Nejdřív stará, teďka mladá, to jsou ale dneska změny.“, uvažoval jsem nahlas. „No jo“, přikývl Karel „ta baba Veruna asi něco fakticky chystá.“ „Hele, můžeš mi říct něco, co nevím? To, že něco chystá je nadmíru jasné, jenom přijít na to, co. Jo brácha, jen tak mimochodem, můžeš mi říct, proč se už dobrých deset minut stále vrtíš?“ „Ale, zřejmě jsem to s tím švédským stolem malinko přehnal.“ „Aha, zase přežranej co? A to si ještě dáš tatranku.“ „No jo, vždyť mě znáš.“, to měl tedy pravdu. On můj bratr co se jídla týče dokáže zpracovat i takové kombinace, ze kterých se mi dělá špatně. No řekněte, zapíjeli byste smažené bramboráky mlékem? No já teda ne. Ale on? Jo. A bývá mu z toho zle? Ne. Ale dnes? Jo. Ale to neměl bramboráky s mlékem.

Stevardky

Baba se Veruně říkalo jen proto, že byla jak to říct a neurazit, prostě prostorově širší. Bodejť taky ne, to měla z těch svých oblíbených zabíjaček a taky ráda pila dobře vychlazené pivo. Když neměla službu, chodila ráda do jednoho venkovského podniku nedaleko Prahy. Hospodský mi jednou povídal, že dávala i deset kousků, ale ve službě nikdy nepila. Poctivě dodržovala všechna pravidla a řády, byla milá a užívala si života. Je třeba ale říct, že když se nalíčila a nafintila, vypadala tak na čtyřicet. Vrásek moc taky neměla, i když ty mohl skrývat nějaký ten přípravek, že? Jo, to Eliška, to je jiné kafe. Se svojí postavou by klidně mohla dělat modelku.
Eliška nedávno složila kapitánské zkoušky, ale raději stále pracovala jako stevardka a moc jí to při i mimo práci slušelo. Je asi v mém věku a v té době byla stále svobodná. Nebudu zapírat, že mě už od doby co nastoupila přitahovala a nejednou jsme spolu zašli na kávičku a na zákusek. No prostě jsem ji balil a ona mě vlastně taky. Uměla výborně vařit a byla vždy veselá kopa, což jsme na tomto letu byli všichni. Teda nevím jak cestující, ale posádka určitě ano.

Seznam cestujících

Do Anglie nám chybělo ještě 150 kilásků, prolétali jsme zrovna nad mořem. Obloha byla jasná, mírně foukalo. Koukám, že jsem se nějak zamyslel nad těmi našimi děvčaty a zatím mi tu stojí pití. Ještě by mi to mohlo vyšumět. Popadl jsem tedy sklenici s lahodným bublinkovým nápojem a pomalu, to abych si to náležitě vychutnal, jsem začal popíjet. Bylo nám sděleno, abychom si laskavě přeladili vysílačku na frekvenci 120 čára 1. Karel to tedy udělal a nechal si přinést oběd. Zase žrádlo, ale vlastně proč ne, byla skoro jedna hodina odpolední. Já ještě hlad neměl, ale nakonec jsem si oběd nechal přinést také. Světe div se, řízek s bramborovým salátem, tak to je poprvé. Naservírovala mi jej Eliška. Hezky jsme se na sebe usmívali. I na polibek došlo. Líbala tak krásně a energicky. Vždycky mi tak dodávala energii. Ne, že bych byl dneska nějaký unavený, ale po každém jejím polibku jsem měl pocit, že bych mohl létat. „S touhle holkou bych fakt chtěl chodit.“, řekl jsem si pro sebe a zakousl se do kuřecího řízku. Současně mi ale nešlo z hlavy, co kutí ta Veruna a proč jsme vlastně museli přistát v tom Amsterodamu. Jen tak Mimoděk jsem se kouknul na Karla. „Co tam studuješ v těch lejstrech?“, v rukou držel nějaké papíry. „Poslouchej, se tak dívám do seznamu cestujících. Víš, že vezeme půlku rodiny naší tajnůstkářky Veruny?“ „Kecáš!“ „Ne fakt, všechny čtyři dcery z prvního manželství, tři adoptované syny, ti všichni s jejich rodinama.“ „Moment, jsme v Anglii, identifikuju nás.“, přerušil jsem svého bráchu a provedl jsem identifikaci. Sestřelení, to by asi nebylo vhodné, zvlášť ne dnes. Víte, to se dá přežít opravdu jen těžko a pochybuju, že to vůbec někdo kdy dokázal. Myslím na civilních letech. „Dokonce s námi letí i její spolužáci. No ti, co nám o nich vykládala, když jsme ještě létali na vnitrostátních letech Ostrava Praha a zpět.“ „A jo, tihle. Prosím tě, kolik vezeme příbuzných?“ „No, tak stovku určitě. Víš přece, že všechny její děti mají vlastní rodiny.“ „No jo, jedna dcera má tuším čtyři už dospělé děti, druhá dcera tři a ti další, to už nevím.“ „No právě. Tohle není samo sebou Ivane, tady se ještě budou dít velký věci. Ale ta druhá půlka lidí, teda ten zbytek cestujících, to mi vůbec nic neříká. Asi běžní cestující.“ „No jo, baba si asi vyjela na vejlet a vzala celou svoji rodinu. Teda, ta musí mít prachů. Nebo ulovila nějakýho šamstra a zaplatil jí to on?“

Náhlý zvrat

Vtom se otevřely dveře a do kokpitu vešli Mirek s Petrem. „Co vy tady děláte?“, vykulil jsem oči. Střídání posádek.“ „Co? Proč?“ „No přece si to nenecháte ujít ne?“ Ani jeden jsme to nechápali. „Tak to tý babě fakt vyšlo. Přísahala, že vám to až do poslední chvíle utají.“ „Ale co?“, zvýšil jsem netrpělivě hlas. „Vy volové. Vezeme půl rodiny, máme volací znak SL, zřejmě jste si nevšimli, že na seznamu cestujících je taky pan Hrubeš. No, prostě, Veruna se na starý kolena vdává a ten její jí zaplatil svatební letoun, proto SL.“ Oddávající Hrubeš na tom seznamu cestujících opravdu byl. Karel ho našel jako posledního cestujícího. Byl to jistě záměr, i když nikdy nečtu seznam cestujících. „Tak šup vy dva, v místnosti pro posádky se hoďte do gala a jděte se bavit.“ „Moment, koho si vlastně bere?“, zeptal se Karel při odchodu z kokpitu. „Je to nějakej Holanďan, kterej žije někde v Česku, ale moc o něm nevím.“
A tak jsme teda předali řízení. V místnosti pro posádky jsme se trochu vyparádili a zamířili do kabiny pro cestující. No řeknu vám, vypadalo to tam opravdu moc krásně. Kabina byla vyzdobená, paní nevěsta ustrojená, pan ženich vedle ní, uprostřed pult s dortem. „No pojďte, už čekáme jenom na vás.“, přivítala nás paní nevěsta s širokým úsměvem na rtech. Usadili jsme se tedy a oddávající moudrý a uznávaný pan Hrubeš začal svou řeč a kdosi to překládal do angličtiny. Chvíle napětí a už jsou svoji.

Zbytek letu

Zbytek letu jsme všichni samozřejmě jak jinak než slavili. Alkohol byl pochopitelně zakázaný, ale počkal na nás v hotelu po přistání ve Washingtonu. Musím říct, že na tento let budeme všichni ještě hodně dlouho vzpomínat. Nedalo mi nezeptat se střídající posádky, proč se nezúčastnili oslavy i oni a proč nebyl pro tento let na střídání povolán někdo ze záskoku. Odpovědi se mi dostalo. „Víš dobře, že my dva na to nejsme. Oslavy a svatby, to není nic pro nás. Já mám šedesátku na krku, Petr taky a tohle je pro mladý. Veruna je výjimkou, samozřejmě, ale ona byla vždycky akční.“ „Počkejte hoši.“, přiskočila k nám odněkud Veruna se svým manželem. „Omlouvám se za to mezipřistání v Amsterodamu, ale Iwan, tak se jmenuje, tady byl na pracovní cestě. On by ji býval odložil, ale nemohl, tak jsme museli přistát. Už deset let žije v Praze, ale pochází z Holandska. Je to milionář, ale má mě moc rád. Těch pět dívek, co s ním přistoupilo tak to jsou jeho mladší sestry.“ „Počkejte a jak se spolu dorozumíváte? Vy umíte holandsky?“, nedalo mi to se nezeptat. „Ne, anglicky, ale učím se. A za ty čtyři roky, co se s Iwanem známe jsem hodně pokročila. Teda snad.“, dala se do smíchu a celá zářila štěstím. Konečně nám to všechno začalo dávat smysl. Spát jsme šli naprosto vyčerpaní.

Co říci závěrem?

Netrvalo dlouho, nějakých pár let a byla další svatba. Tentokrát ta moje. S Eliškou jsme se vzali na jednom moravském zámku. Obřad i hostina byla mnohem skromnější než na tom letadle, měli jsme asi padesát lidí. Narodila se nám dcerka Eliška a syn Ivan. Oba jsou již školou povinní. Veruna se svým manželem stále žijí, táhne jim oběma na osmdesát let. Veruna již jako stevardka samozřejmě nepracuje. Po svatbě se vrátila s manželem do Čech a odešla do penze. Občas ještě létají do Holandska za iwanovou rodinou. Můj brácha Karel úspěšně složil tolik obávané kapitánské zkoušky a dál spolu létáme, avšak pouze na vnitrostátních linkách Praha Ostrava a zpět. Chceme být totiž na blízku svým rodinám a to při dálkových letech opravdu není možné. Na let SL 111 vzpomínáme opravdu dodnes.


Poznámka nakladatelství

Děkuji nakladatelství Trojzvuk za následující vyjádření k této povídce.

Osobně mi povídka velmi připomínala styl, jakým dnes píše své divadelní a rozhlasové hry Petr Hudský (Vrah je zahradník), David Drábek (např. Koule) či Jana Schmiedtová (Vražda na třetím patře). To znamená styl, který dokáže postavy humorně ironizovat, přesto (a možná právě proto) jim dává realistický rozměr lidskosti a vytváří situační komiku. Čtenář (posluchač) pak především vnímá text či poslech hlavně skrze postavy, které jakoby již znal, neboť ony zastávají obecně známé profese (letec, uklízečka, detektiv apod.) a k nim příslušné a neodmyslitelné charaktery. Na tomto typizovaném základu pak buduje specifický příběh, do něhož zapojuje nepředvídatelné situace. Ostatně jako u výše zmíněných se domnívám, že největšího potenciálu by Váš text s několika úpravami měl v podobě rozhlasové hry.

J. G, nakladatelství Trojzvuk

Napsat komentář