Klavír v rohu místnosti

Napsáno v roce 2013.

Nožky, boky, bílé a černé klávesy, ano, to jsem já. Vyrobili mne v továrně, asi před pěti lety. Tehdy jsem byl zcela nový a lesklý klavír. Převezli mne do hudebnin a já se těšil, že si měněkdo brzy odveze domů.

Netrvalo dlouho a přijelo velké auto. Dva muži mě naložili a já jsem odjel. Mým novým útočištěm se stal krásný velký dům. Místo jsem dostal v pokoji v rohu. Těšil jsem se, až poznám toho, kdo za mě bude usedat a pilně cvičit. Ale nic takového se dlouho nedělo. Čekal jsem, že ke mně usedne třeba ten malý kluk, co si hrál na počítači, ale on se jen podíval a hrál dál. Ten večer mne zaskládali květinami. Nebylo to příjemné, nechtělo se mi je na sobě mít a kdybych mohl, sundal bych je ze sebe, ale nemohl jsem. Mohl jsem jen stát a stát a zase stát.

Za pár dnů se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Ten malý kluk ke mně přišel, otevřel mne a umazanýma rukama praštil do kláves. Au! To bolelo. Ale on měl z toho radost a udeřil ještě několikrát. A tak se to opakovalo den co den. Pokaždé, když přišel ze školy jen uhodil do kláves a když zavíral víko, ještě se vítězně smál. Nemohl jsem to vydržet. Byl jsem jen klavír v rohu místnosti. Netrvalo dlouho a můj krásný a čistý hlas se začal měnit v něco neposlouchatelného. Navíc se na mně usazoval prach, který nikdo nestíral. Doufal jsem, že mě někdo vysvobodí, ale stále jsem byl jen klavír v rohu místnosti. Až jednou. To ke mně přišla nějaká stará žena, otevřela, sáhla, zahrála a rozhodla, že musím býti naladěn a vyleštěn, že se nedám poslouchat a že jsem špinavý. To mne urazilo, ale uvědomil jsem si, že mě třeba vysvobodí a že dostanu nového a lepšího majitele. Ale zatím jsem byl stále jen klavír v rohu místnosti. Zavolali ladiče a ten rozhodl, že mne musí odvést. Ten malý klučina mi totiž odřel mé krásné, bílé klávesy.

Když mne ladič opravil, vypadal jsem opět jako nový. Naložil mne do auta, ale co to? Kam to jedeme? Auto zastavilo u jiného domu. Kde to jsem? Nemohl jsem tomu uvěřit. Mám nového majitele. Vlastně majitelku. Když mě postavili do jejího pokoje, přistoupila ke mně dívka. Říkali jí Nikolka. Opatrně otevřela víko a něžně se dotkla mých bílých i černých kláves. Když svýma něžnýma a jemnýma rukama zahrála pár tónů, hned jsem věděl, že právě pro tuto mladou slečnu jsem byl vyrobený.

Nikol se dotýká mých kláves již pár let. Vždy když přijde ze školy a udělá si úkoly, umyje si ruce, přijde ke mně a její prsty tančí po mých klávesách. Hraje krásně, něžně a s citem. A když večer nemůže spát, usedne za mě její máma a hraje jí písničky na dobrou noc. Díky má Nikolko, že jsi mě zachránila. Již nejsem jen klavír v rohu místnosti. Jsem klavír své Nikolky.