Když to prostě nejde!

Každý pisálek (to jsem například já), ale i spisovatel má někdy dny, kdy to prostě nejde. Můžete chodit od místa k místu, můžete číst článek a článek, ale inspirace nikde. Můžete si vyjít do přírody, ale ono nic. Také se mi stává, že mi nejde psát tak, jak bych si přál, nicméně nechci vynechávat svůj každodenní psací režim a tak prostě sednu a píšu, co mě jen tak napadne. O jeden takový text, který jsem jednoho dne napsal se s vámi chci podělit. Podle mého názoru je to absolutní šuplíkárna, nebo ještě lépe k vymazání z počítače, ale třeba se mýlím, co myslíte?

Prý tu svítí celý ten věk, od doby, kdy byl člověk stvořen. Ano, mluvím o hvězdě, o hvězdě, kterou má každý z nás. Každý z nás ji nosí nejen ve svém srdci, ale také ji může vidět na obloze. Já dělám hvězdáře a prostředníka přání, donáším je utajená ke hvězdám a ty mi pak přání posílají a já rozdávám je lidem. Je to příjemná práce, někdo si přeje to, jiný zase něco jiného. Jen jeden požadavek, nemohl jsem nikdy vykonat.
Vzlétl jsem jednou ke hvězdám, bylo zasedání, jako každý večer. Rozebírali jsme s hvězdami nejrůznější lidská přání, až jsme došli k jednomu. „Razítko na lásku.“ Opravdu je tomu tak. Ten mladík, který si jej přál, vypadal tak ztrápený, tak zničený. Vždy kráčel po ulici, se svěšenou hlavou a přál si jediné. Razítko na lásku. Jenže copak může někdo vůbec dostat razítko na lásku? Ne, to nejde. Ač si to lidé myslí, že je to možné, mýlí se. Žádná láska totiž nemůže být tak upřímná, aby se mohla orazítkovat a mimoto, razítkovat lásku? „Změň své přání.“, prosil jsem toho mládence, ale on ne. Nedokázal to pochopit. On nebyl zlý, jen mu chybělo trošku štěstí, trošku pochopení, ale láska ta mu nechyběla. O ni žádal, žádal o razítko lásky. Žádal vlastně o to, aby ho lidé měli rádi, aby mohl být milován, ale přitom se neohlížel kolem sebe. Byl milován. Jediné, co mu opravdu bránilo, aby mohl milovat i on, byla jeho nespokojenost. Ne, že by měl málo, nestěžoval si, ani mnoho nevyžadoval, jen se nedokázal dívat. A přitom by stačilo tak málo. Kdyby zavřel oči a zadíval se srdcem kolem sebe, nemusel by vůbec o žádné razítko lásky žádat, protože by ji viděl. Možná mu to jednou dojde a zavře své oči a otevře srdce. Osobně si myslím, že se mu srdce samo otevře pro ta opravdová poznání, jen to chce asi ještě trochu času. Musí více vyzrát. Pak zjistí, že žádné razítko na lásku nepotřebuje.

Podobných textů jsem napsal opravdu mnoho, někdy mám pocit, že je to pomalu každý druhý text, ale takovéto raději nezveřejňuji. Uhádli byste, jak se tento výplod jmenuje?

Napsat komentář