Když štěstí ulítne


Když štěstí ulítne,
jakoby ztratil se svět,
ty jenom koukáš se zpět,
a čekáš, že ještě ho zahlídneš.
Jen věšíš hlavu,
vždyť víš,
a čekáš na dobrou zprávu,
a další sousto smutku,
lžící žalu sníš.

Řekne se vám lidi,
hlavu nevěšet,
nad ničím nebrečet,
lehce vám šťastným se to praví,
jenže když osud či Bůh jinak rozhodne,
vezme vám všechny vaše plány,
vám zbydou oči jen,
pro slzy,
pro strádání,
a dlouho bez dobré zprávy,
doufáte jen,
že přijde brzy.

Vše co jsem plánoval,
jen v diáři zůstane,
abych nad vším jen neplakal,
napíšu do svých knih,
doposud nenapsané.
Všechny své sny,
vtisknu do románů,
třeba z nich uslyším,
křik kormoránů.
A nebo povedu podnik,
v knihách všechno je dovoleno,
poskládám lehce den ke dni,
když budu chtít, vezmu si dovolenou.

Vím, smutná je má báseň,
jako život sám smutný někdy bývá,
neskládám se z toho až na dřeň,
ano, vím,
otravná nemoc se mnou teď tu bývá,
na tom už nic, nezměním.

Tak teda připíjím na cestu nepoznanou,
v některé z mých knih,
na shledanou.

Napsat komentář