Kde?

Pocity hříšného básníka, koukajícího se střídavě z okna do zimní krajiny, na bílé klapky klavíru v rohu místnosti, prázdný list na pracovním stole a na nalepenou fotografii dívky v památníku.


Kde jsou mé prsty klavírní,
snad uštknul je jedem zlý had,
jinak nevím, posluchači ach tak jako já bezbranný,
proč nemohu nadále jako dřív hrát.

Kde jsou mé prsty spisovatele,
snad hýčkají kůži tvého dívčího těla,
pod lichotkami mě, obdivovatele,
tak jak vždycky jsi to chtěla,
jinak nevím, čtenáři rozmilí,
kde mé smysluplné verše,
náhle se poděly.

Kde jsou má slova,
ta která stále a stále slyšet chceš,
stále zas a znova,
raději od mých slibů marných běž,
jen ten můj obleček nicoty svleč,
a s klidem mi řekni, já to vím, heč.

Kde je ten sen,
co dnes se mi zdál,
snad už je pryč,
možná o dům dál,
je tu nový den,
realita bdělosti,
tak přestanu pomýšlet,
na prosněné křehkosti,
jež ranily mé cíle,
dej mi lásko ruku,
půjdeme hledat a žít další chvíle,
než utápět se v smutku.