Jako oddělené hvězdy

V útulné garsonce,
znavený přemýšlím,
jsem sám sobě poradcem,
soudcem i rozhodčím,
že situaci spletitou,
nevyřeším světlem, ani tmou.

Nad hlavou jen slabé světlo,
na prsty mi matně svítí,
aby snad do hlavy se mi nevpletlo,
že štěstí jen tak neosvítí.

Z kuchyně slyšet je lednice podivný řev,
a já ptám se sám sebe,
jaký jsem to zjev,
co jen je bez sebe,
a chce slyšet něžný zpěv.

Však uprosit čas,
ani mocné možné není,
vím jen že jsem zas,
v pustém, prázdném, utrpení.

Tak snad jsme se nezmýlili,
když po sobě jsme zatoužili.
Já tady a ty zase tam,
jak ty? Já osaměle,
no to je vážně skvělé,
zase si připadám.

Jako oddělené hvězdy,
vytržené ze souhvězdí,
jak hrníček bez šálku,
sepisuji pohádku.
Pohádku či baladu,
o nesoucitu lidí,
jinak já to nesvedu,
jen ať to každý vidí.

Být spadlým listem z kaštanu,
z jabloně či břízy,
vítr odfoukne mě na stranu,
tam vytrysknou mi slzy,
a budu je prolévat,
dokud sám nezvadnu.

A pak možná můžete si říct,
že jste se snad zmýlili,
však platné nebude to nic,
mé činy jen ve vzpomínku by se změnily.

A tak píšu dál,
pomalu a jistě,
nemám důvod, proč bych se hnal,
nemám důvod, abych se smál.
Těch, kterých se to týká,
stejně to číst nebudou,
a tento list zahalí se,
černočernou, saznou, tmou.

Jasně, vím že klávesnice,
počítače není mocná,
takže asi bude lepší možná,
v klidu, tichu, vyplakat se,
a s hlavou čistou,
po zlých myšlenek odplavení,
se sebedůvěrou jen sobě jistou,
opět cestou dál vydat se,
jiná možnost, prostě, není!