Cizinec

Obklopen samotou,

tichem a časem,

sám s denní nahotou,

vyzíván hlasem,

abych na sebe se nedíval,

a raději popel na hlavu si vysypal.

 

V hebkosti denního světla,

v dotecích vlastního světa,

ve studu zcizené pokory,

měl bych se zahrabat do nory.

 

Jsem cizinec pro zdejší společnost,

listonoš nosící zatrpklou minulost,

pokrytec nepřejícné budoucnosti,

jak kulka z pistole,

rozsévám neštěstí,

v průzračné, bodavé, přítomnosti.

 

Tak už se konečně vzbuď,

řve na mě odkudsi kdosi,

jenže já nespím,

já vážně opravdu nespím,

ať klidně myslí si cosi,

je to holt buď jak buď,

od útlosti život mi kosí.

 

A já vůl stále to dovolím,

jen proto, že vlastně se bojím,

bojím se jen svého okolí,

že z  odepřené trošky jiného pojím,

ale to oni mi nedovolí.

 

Jen čtyři stěny,

a mezi nimi,

hlupáček poblázněný,

že snad by chtěl,

být někým jiným,

jen kdyby na to měl,

musel by změnit však,

slova svá v činy,

jenže jak?

Vždyť je jen cizincem pro zdejší společnost,

listonoš nosící zatrpklou minulost,

pokrytec nepřejícné budoucnosti,

jak kulka z pistole,

rozsévá neštěstí,

v průzračné, bodavé, přítomnosti.