Až přijde čas

Sedím v rohu své jediné místnosti, koukám z okna do kraje. Nikoho však nevidím, jen pustý, prázdný park. Žádné lidi, žádné děti, jenom vítr fouká, pod okny park, okolo domu louka.

Přemýšlím, sním, rozjímám, ale na nic nepřicházím. Jen vítr se občas opře do stěn mého domu, nelžu je to tak, pod okny park, okolo domu louka.

Když si jen vzpomenu, co lidí tu dříve žilo, co dětí si tu hrálo. Kolik zvířat pobíhalo po louce. Teď jen smutně koukám, pod okny park, okolo domu louka.

Já nevím, možná až přijde čas. Možná až právě on přijde, tak mi dojde, proč a že jsem tu vlastně sám, já ubohý černý pták, pod okny park, okolo domu louka.

I můj čas jednou vyprší a nebudu tu ani já. Já starý černý pták, co stále smutně kouká, pod okny park, okolo domu louka.

Můj dům, mé hnízdo, brzy dolů spadne, mé peří brzy zvadne a někdo jiný, někdo jiný postaví si hnízdo, na toto místo, kde pod okny park, okolo hnízda louka. Na jediném stromě, kde žiji, kde dýchám. A bude tu jen pod okny park, okolo hnízda louka, nic nezmění se, dokud dobro nevrátí se.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.