Anděl na zemi

Napsáno v březnu 2013.

Jednoho rána jsem vyrazil z domu. Byl jsem smuten a nevesel. Všichni mne opustili, nebo možná já jsem je opustil, už nevím. Všechno se zdálo tak temné a prázdné, ale zvykl jsem si na to, že nejsem oblíben. O posledního člověka, který mne měl rád jsem přišel a to jenom pro to, že jsem rodný svůj kraj opustil.

Šel jsem tak krajinou, sice mi nebyla zima, ale ani teplo, i když sluníčko se mi dralo do tváře takovou silou, jakoby mi snad chtělo něco napovědět. Nevěděl jsem, co to znamená, ale pocit byl to hřejivý. Jako sama dívka by mne hřála, ale z druhé strany zimnice dýchala mi na krk. Šel jsem dál a nic jsem nevnímal, až najednou, v tom místě, kde vede odbočka na louku, uslyšel jsem tichý dívčí pláč. Přistoupil jsem blíž a dívka na zemi se krčila, schoulená v trávě a po tvářích jí tekly slzy. Popošel jsem k ní, abych ji lépe uviděl. Byla krásná a na sobě měla bílé šaty. Pohlédla na mě a stále jen plakala. Přišel jsem až k ní a vzal jsem ji za ruku: „Budeš mít špinavé šatičky, neplač. Pojď, posadíš se v parku u jezera.“ Ona na mne opět pohlédla a řekla tichounce: „Nemohu, musím najít prstýnek, který jsem tu někde v trávě upustila. Bez něj nemohu, bez něj nesmím odejít.“ Chvíli jsem se na ni díval a ona stále plakala. Bylo mi jí líto. Držel jsem ji za ruku a druhou rukou jsem její vlasy pohladil. A ona se usmála. „Pomoz mi prosím najít můj prstýnek a já půjdu s tebou.“ Vtom vzpomněl jsem si na svá léta, na to jak jsem žil, jaký jsem byl, komu jsem ublížil a co zlé jiným jsem natropil. „Pomůžu ti, děvče.“, řekl jsem a shýbl se k zemi. Ona se zvedla a naklonila se ke mně. Společně jsme hledali prstýnek. Zdálo se, že jej nenajdeme, tráva na tom místě nebyla nízká, ale ani vysoká nebyla. Až najednou se cosi třpytivého zarylo do mého oka. Klekl jsem tedy do trávy a zdvihl jsem krásný zlatý prstýnek. „Je to on?“, podal jsem jej dívce. Ona si jej beze slova navlékla na prst: „Děkuji. Prosím, buď se mnou, staň se mým společníkem.“ „Nemohu děvče. Mnoho let já žil jsem jako hříšník a do smrti, co živ budu, mé hříchy ponesu si s sebou. Já zhřešil jsem, mnohokrát jsem zhřešil, mnoho žen jsem podvedl a teď se divím, že je mi smutno, že nemohu být veselý a že mě všichni opustili. Nezasloužím si tě, jsi krásná, určitě i chytrá, ale nezasloužíš si žít s někým, jako jsem já.“ Dívka se usmála, pomalým krokem přistoupila ke mně a aniž bych mohl cokoli udělat, objala mě. Přitiskla si mě k sobě a pak poodstoupila. „Já vím, Elene, já vím, ale všechno se dá napravit. Všechno ještě můžeš napravit.“ S těmito slovy se krásná dívka proměnila v anděla. „Ještě můžeš všechno napravit.“, usmála se a jako malý obláček, nesla se k nebi. Za pár okamžiků už jsem ji neviděl.

Spěchal jsem tedy k hrobu svých zesnulých rodičů a modlil jsem se, dlouze jsem se modlil, prosil jsem za ně i za sebe, ale i za všechny hříšné. Za všechny nemocné i zdravé, za všechny smutné i veselé, aby i jim, seslal Bůh pokoj. Žádal jsem Boha a prosil jej o mír, o klid a pokoru, aby lidé nemuseli válčit a nasazovat životy kvůli maličkostem. A najednou, ucítil jsem teplo, lásku. I já změnil se v obláček a stal jsem se malým andělem. Malým andělem na Zemi.

I vy se můžete stát anděli, dobrými anděli na této planetě. Stačí jen chtít a včas si uvědomit, co pro druhé znamenáme, co jsme v životě dokázali, ale i to, že mnohdy jsme zhřešili. Buďme dobrými anděli na Zemi, ať nám z ní ještě něco zbyde, aby se i naše děti, stejně tak jako my, mohly radovat ze života, mít své rodiny a žít v míru a pokoji. Aby se už nikdo nemusel obávat o holé přežití, aby vládla radost a zdravý rozum. Je to jen na nás, na lidech, jestli chceme, nebo ne.