Anděl bez křídel


Cítím se být,
jako anděl bez křídel,
jako anděl co byl zbit,
co před ránou osudu, neuletěl.
Před ránou co láme křídla,
před ránou, co láme štěstí,
jsem anděl bez křídel,
to mi lidé, neodpustí.

Smějí se mi,
smějí se, ach ano, vím,
že držím se při zemi,
že se nevznesu,
že bez křídel, nepoletím.
Že nevznáším se,
že jsem opatrný,
že jsem jiný,
jen z toho nezbláznit se,
že tu hrůzu už v sobě neunesu,
možná, kdo ví,
na tuto otázku,
ať raději nikdo mi neodpoví.

Ani já si neodpustím,
jsem blbec přece jen,
pro každou hloupost jsem vzlétal jen,
a najednou, rána,
najednou, rána,
po které sám sebe, nepoznávám.

Jediné, co bych si přál,
je najít směr těch lepších časů,
poslechnout občas,
ne cizí, ale své,
volání srdce hlasu.
najít svá zlámaná křídla,
snad ještě možná,
by časem se, zahojila.

One thought on “Anděl bez křídel”

  1. anděl by nikdy neřekl slovo blbec, ale co třeba slovo zoufalec?

Napsat komentář