24 dívek


Byl pozdní večer, v krbu oheň plál. Kolem stolu 24 dívek sedělo. Uběhla hodina, povolil mráz a jedna dívka, zčistajasna zmizela. U krbu 24 chlapců sedělo a na dívky hledělo. Všichni vydechli úžasem. Uběhla druhá hodina, teploměr opět o stupínek vyšší hodnotu ukázal a opět a jen tak znenadání, druhá dívka zmizela. Chlapci klepou se v tichu svých myšlenek. Ke třetí hodině, čtvrté a páté, hodinu po hodině další dívka se rozplynula. Chlapci ve strachu utíkají. A tak to šlo dál a dál až do večera. Nakonec, když pouze jedna z dívek zbyla, zeptal se chlapec, ten nejstatečnější, ten, který od krbu neodešel: „Povězte mi, prosím, kam všechny zmizely. A vy také zmizíte?“ Dívka se usmála a potichu pravila: „Neboj se mládenče, mé sestry nikam nezmizely, jen po krátkém odpočinku, na cestu svou se vydaly. A já se za chvíli také za nimi vypravím. „ „A uvidím vás ještě někdy?“ „Uvidíš chlapče, vždycky, když bude krásné počasí, večer na cestu ti svítit budeme, abys vždy došel do cíle svého.“ „A kdo tedy jste, vzácná paní?“ „Jsme jen hvězdy a vždy v našem odpočinku, v prosté dívky ustrojeny u krbu sedíme a tiše čekáme, až přijde náš čas. Pak hodinu po hodině, jako poslušné ovečky se rozplyneme a do svého kočáru spěcháme.“ S těmito slovy, udeřila půlnoc. A dívka, v celé své kráse, v dlouhé šaty oděna, tak jako ostatní, jen tiše se rozplynula.